Máte nějaký sen, ale je tak šílený, že považujete za nemožné splnit si ho?

Pokud ano, napadlo Vás tedy, PROČ TEN SEN MÁTE? Co po Vás život vlastně chce?

Správně, překonat sám sebe, překonat nemožné ve své hlavě. Říkáte, že je to nesmysl? Tak si přečtěte tento příběh.

TOMÁŠ MATULA si nastavil svůj sen právě tak, ABY BYL ŠÍLENÝ.

„Právě proto, že jsem nikdy nesportoval, právě proto, že nemám rád pocit nejistoty, třeba když v blízkosti není sprcha, právě proto, že jsem ostýchavý při komunikaci s cizími lidmi, právě proto, že neumím moc dobře cizí jazyk, právě proto, že dlouho přemýšlím, a teprve pak možná konám, ale daleko spíše nekonám, a právě proto, že jsem nikdy nebyl odkázán čistě sám na sebe, jsem to udělal.“

Na tříkolce dojel z Brna až do španělské Malagy. Tři tisíce devadesát dva kilometrů.

Ptáte se, proč to udělal? Ne proto, aby přemohl trať, ale aby přemohl své dosavadní druhé Já, které mu na každé důležité křižovatce říkalo: O to se nepokoušej, to nedáš.

Máte to také tak? Současně po něčem velmi toužíte, ale také si nevěříte, že to dokážete? Uvažujte nad tím. Proč Vám něco v těle říká, že je to pro Vás důležité, ale něco jiného zpochybňuje, že je to správná cesta?

A inspirujte se Tomášem…

1. fáze mého života: Sebevědomí dolů

„Již od dětství jsem toužil udělat něco bláznivého – velkého. Chtěl jsem být slavný jako Karel Gott. Nebo umět hrát na trubku jako Maurice André. Když se však moje myšlení v mládí formovalo, bylo nepříjemně ovlivňováno lidmi, kteří přehazovali výhybku špatným směrem. Příklad?

Jeden muž se mě ptal, proč odcházím studovat zrovna na konzervatoř. Zda si snad nemyslím, že na mě čekají někde ve filharmonii.

Na škole to pak nebylo jiné. Jeden profesor nám šest let vtloukal do hlavy, že hra na trubku je jen pro pár vyvolených. Neustále si mě dobíral: ,To neumíš zahrát bez kazu?’

A tak se stalo, že ta radost z hraní, pro kterou jsem se na konzervatoř hlásil, se rychle smrskla jen na úpornou snahu hrát bez jediného kazu. Taková snaha ale způsobuje paradoxně pravý opak.

Výsledek byl, že na konci studií byla moje sebedůvěra u bodu mrazu. Až soukromý učitel, kterého jsem pak vyhledal, mi radost z hraní vrátil. Vysvětloval mi, že hrát bez kazu je sekundární efekt, který se dostavuje právě poté, co hrajeme pro radost a soustředíme se na prožitek.

Ale ta pochybnost už ve mně byla zakořeněná. I v jiných oblastech života jsem pozoroval, že když se rozhodnu jít za novým cílem, pokaždé ustrnu před jistou psychickou hranicí a nedokážu ji překonat. Že se v každé nové činnosti, abych se vrátil k příkladu z konzervatoře, zaměřuji jen na ,hru bez kazu’,  a proto mě ovládá strach. A ten nakonec způsobí, že s činností, která mi na počátku dělala radost, raději přestanu, vzdám ji.

Když se stále častěji opakovalo, že moje touhy a bláznivé nápady začaly končit vlastně dříve, než jsem se o ně pokusil, došlo mi, že je něco špatně a že tento přístup musí z mého života pryč.

A že to jde, jsem si ověřil, když jsem jako nesportovec a bez jakékoli speciální přípravy vyjel na tříkolce přes celou Evropu…

2. fáze mého života: Výzva na souboj

Nejdříve to byla jen myšlenka, další šílený nápad.

Pak euforie a nadšení, co kdybych to tentokrát už dokázal.

Ale nakonec, jako vždy, přispěchal strach a pochybnosti. Ty vyvolaly to, co jsem už dávno znal – hledání nejrůznějších důvodů, proč to určitě nepůjde.

Podstatný rozdíl však byl v tom, že tentokrát jsem si řekl, že se na to dívám špatně. Že to je můj osobní test, jestli opravdu stojím o realizaci šíleného nápadu a jestli dokážu začít i vydržím pokračovat, dokud se ten sen nestane skutečností.

A já si řekl, že ano. Přijal jsem jako fakt, že cíle dosáhnu.

To, co následovalo s touto změnou myšlení, je pro mě dosud záhadou. Začaly se totiž dít neuvěřitelné věci.

Hlava začala fungovat jinak. V...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům