Prožíváš bolest a nechápeš, co by na této zkušenosti mohlo být dobré?
Cítíš lásku a nedokážeš si vysvětlit, proč zrovna k této osobě?
Nevíš, zda je to správný krok, ale něco uvnitř Ti napovídá, že tou cestou máš jít?
Jak to, že rozum nikdy nerozumí tomu, co srdce už dávno ví? Proč to rozum až časem pochopí?
Jedna z otázek, které nejčastěji padají při mém každodenním živém vysílání při západu slunce na Instagramu.
Nejdřív věříš, pak víš
Jak píšu ve své nové knize Cítit rozumem, myslet srdcem, my všichni se rodíme s minimálním rozumem a maximálním citem. Naprosto jasně cítíme, že máme hlad, všechny slasti i bolesti, ale nemáme vůbec žádnou vědomost. Rozum nabýváme až s tím, jak nabýváme zkušenosti. K těm zkušenostem nás vede cit. Cit jako by říkal: “Zkus toto!”. Díky tomu si sáhneme na rozpálenou plotnu, a ouha! Už víme, že to nemáme nikdy opakovat. Díky vrozené intuici nás napadne zkusit se postavit na nohy, a ouha! Když spadneme, neustaneme, naopak sbíráme chybové zkušenosti a učíme se, jak stát lépe. Až to dokážeme! Dokonce pak dokážeme i chodit, plavat, jezdit na kole, VŠECHNO, co se začneme učit a v čem vytrváme, dokážeme!
Na začátku nikdy NEVÍME, jestli to dokážeme. Proto je na začátku víra, cit, které nás vedou nejprve k nezdarům, ale když ve víře pokračujeme, ponaučeni, tak k úspěchu.
Potom najednou VÍME, že to jsme schopni dokázat. Ale bez víry bychom to poznání nikdy nezískali.
Co chceš versus Co potřebuješ
Za celý život neudělá člověk takový osobnostní pokrok jako za prvních pár měsíců a let svého dětství. Proč? Protože pak začne nabývat rozumu. Začne se bát, pochybovat, vnímat okolí a jeho odrazující slova. Začne víc přemýšlet o svých dílčích neúspěších a vykládat si je svým nezralým rozumem opačně. Třeba že prohra nám říká: “Tohle nedokážeš, tak už to nedělej!” A přitom prohra říká: “Tohle není správná cesta, pokračuj v hledání lepší.” Nebo že strach nám říká: “Čeho se bojíš, o to se nesnaž, zapomeň na to!” A přitom strach říká: “Stojíš před velkou překážkou. Dej si záležet. Jestli ji překonáš, čeká Tě obrovská odměna – překonání sebe sama! Tak opatrně, s citem i rozvahou, ať to zvládneš!”
Dokud dítě nemá rozum, nemá ani strach, který by ho zastavil. Jakmile člověk roste a dospívá, začne si vytvářet největší překážku sám v sobě. A to je dobře. Protože už je s věkem objektivně zkušenější a schopnější, potřebuje jiný druh překážky – ta nejspolehlivější je uvnitř. Tím člověk přechází do nové fáze osobního růstu – začne překonávat ne objektivní nesnáze, ale ryze subjektivní, svou vlastní hlavu, své vlastní vykonstruované domněnky a katastrofické vize. Sám sebe.
Mnoho lidí si mylně myslí, že cit nás vede k tomu, co chceme. Ne. Cit je tak moudrý, že nás momentálně vede k tomu, co potřebujeme, aby nás v dlouhodobém horizontu dovedl k tomu, co chceme. Nesrozumitelné? Vysvětlím to polopaticky.
My všichni chceme být šťastní. Ale život nás prostřednictvím našeho citu provádí údolím neštěstí. Zamilováváme se do nesprávných partnerů, kteří jsou na nás zlí, nebo nám lásku neopětují, nebo od nás odcházejí, nebo… (dosaďte cokoli). Proč to srdce dělá? Protože chce, abychom nabyli tuto zkušenost a nikdy ji nezapomněli. My totiž, abychom poznali a ocenili skutečné štěstí, musíme nejprve zažít opak – neštěstí. Jen díky ochutnání hořkého dokážeme poznat, co je sladké. Jinak by se mohlo stát, že budeme ochutnávat sladké a nijak zvláštní nám nepřipadne.
Ostatně, to se děje v mnoha vztazích. Dáváte druhému maximum, a on to neoceňuje. A to jen proto, že nikdy ve vztahu nezažil opak. Možná ani v dětství. Možná mu rodiče vždy dali to, co chtěl, takže ho nenapadlo, že by to, co lidé dávají, mělo nějakou hodnotu. Vždy to pro něj bylo samozřejmé, nevzácné. A co je samosebou, to nemá žádnou hodnotu.
Aby si ti, kterým dáváme maximum a jim to vlastně nestačí, uvědomili hodnotu toho, co jim dáváme, musíme někdy najít odvahu přestat jim to dávat. Musejí prožít osamění, silný emoční prožitek, ve kterém se aktivuje i rozum. Protože nikdo nechce v neštěstí zůstávat. A pak se ukáže, v jakém stavu (stupni rozvoje) jejich rozum je. Možná je slabý, a tak se zmůžou jenom na naše obvinění, že jsme ti špatní, kteří přestávali dávat své maximum. Anebo,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům