V bouři stromy zapouštějí kořeny. Lidé stejně tak. Hlavně ti milující. Nedokážou odejít z míst, na která si zvykli, pořád věří, že lidé, kterým tolik obětovali a pro které se tolik trápí, to jednou ocení. Že všechno bude jako dřív – anebo takové, jako dosud ještě nikdy.

V knize Cítit rozumem, myslet srdcem jsem se takovým případům obsáhle věnoval. Těm, kdy Rozum říká: “Odejdi!” A radí to i všichni pozorovatelé kolem. Ti vidí, co všechno si k nám druhý dovolí, kdežto my to nevidíme, či nechceme vidět. Kvůli sobě, kvůli dětem, kvůli společné minulosti, tolika rokům, které přece nevyhodíme z okna, či kvůli společné budoucnosti, ve kterou stále doufáme. I přes ty bouře, kterými to začalo, i přes to bezvětří, kterým to zpravidla končí – lhostejností druhého, neochotou komunikovat, cokoli řešit…

“Nesmíš odejít!” volá ale naopak Cit. A pomocí silné emoce, Strachu, vyvolá nejistotu Rozumu: Co když…? – Co když už si nikoho nenajdu? Co když rozchod bude bolet? Co když to celé byla moje chyba? Co když to ještě jde zachránit? Co když se druhý změní?

Proč neodcházíme

V bouři i lidé zapouštějí kořeny, protože i když se hádají, a někdy do krve, tím hádáním dávají najevo, že jim druhý není lhostejný. Dokud se pár hádá, je ve hře, protože má o co se hádat. Ačkoli ostře, vyjasňuje si nejasnosti. Jakmile se však hádat přestane, hra končí.

Ticho je nejhlasitějším křikem člověka. Jakmile tam, kde dříve zněl křik, zavládne mlčení, je unavený. Již unavený nekonečným vysvětlováním, diskutováním, sebeobhajováním, přesvědčováním, zkrátka zachraňováním vztahu. Takový člověk je už připraven na jediné – rezignovat a druhého ignorovat. Už nekomunikovat, nesdílet, nestarat se, nerozvíjet.

Tam fakticky končí vztah, dva lidé žijící spolu, a začínají dva cizinci existující vedle sebe.

Prostě bezvětří.

Proč není snadné odejít

V knize Cítit rozumem,...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům