Okolo tří set příběhů každý den, tedy asi sto tisíc případů za tento rok, které společně s Vámi řeším, se mnohdy dá shrnout do dvou paradoxních vět:
“Našla jsem největší lásku života…
Ale on ne.”
“Slíbil jsem jí, že na ni počkám třeba celý život…
Zatím mě nutí držet to slovo.”
“Říkali, že zachrání buď mou ženu, nebo mého novorozeného syna…
Bohužel, mýlili se.”
“Po tolika letech se vrátil a objal mě, nikdy jsem nebyla šťastnější…
Ale věděla jsem, že co nevidět se probudím.”
“Vzal jsem dcerku do náruče a jemně jí prozpěvoval.
Pomohlo mi to předstírat, že je naživu.”
“Řekla jsem mu, že určitě bude v pořádku.
Bylo to poprvé, co jsem mu zalhala.”
Prožil jsem s Vámi mnoho bolesti, bez ohledu na to, zda Vám ji způsobil někdo jiný, nebo zda jste se vinni cítili sami. Když jsem psal publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě, myslel jsem na vás i na všechny, kteří procházejí sebevýčitkami, sebeobviňováním, sebepřesvědčováním, že za tohle mohou, že tohle nedokážou, že je příliš pozdě a podobně.
“Čeho se na nás dopustí druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.” François de La Rochefoucauld
Proto se v publikaci budu zaměřovat na tyto otázky:
Co s pravou nohou, která podráží tu levou? Jak vymazat z hlavy chybu, kterou jsme zavinili a nejde ji vrátit zpátky? Co udělat sekundu poté, kdy partner po nejlepším projevu našeho života odešel; kdy nám došlo, že jsme právě vlastní neuvážlivostí navždy ztratili důvěru přátel; kdy jsme hloupě ztratili životní příležitost, člověka, naději?
Chci, aby nikdo v takové chvíli neměl pocit, že:
- je v tom sám
- není komu se svěřit
- neexistuje světlo na konci tunelu
- neexistuje pozitivní cesta
- i když pozitivní řešení existuje, on ho nezvládne
Protože se předchozí vydání Jak být oporou dítěti vyprodalo rekordně rychle a je možné, že se ani Jak vypnout sabotéry v hlavě nedostane v tištěné podobě na každého, alespoň v kostce do těžkých chvil doporučuji těchto 5 základních kroků:
1. krok: Uvědom si, že pocit není skutečnost
Stoupneme-li si na okraj mostu, uvázáni na bungee-jumpingovou gumu, náš pocit bude, že to nezvládneme. Jenže my to zvládneme. A už ve chvíli, kdy se budeme dole houpat a radostně křičet, nás zaplaví vlna euforie. Už v té chvíli budeme chtít zpátky na most a to, čeho jsme se tak báli, opakovat. Tohle je esence života v několika sekundách.
Bůh nikomu nenakládá větší zátěž, než je schopen zvládnout. Musí jen překonat svůj pocit, že to nedokáže. Může překonat sám sebe.
Víte dobře, že úspěch neměřím jen penězi. Úspěšný člověk je pro mě každý, který překoná svůj stín. Který zvládne překážku, které se tak bál. Který vyřeší problém, který tak odkládal. Který napraví svou chybu, která ho tížila. Úspěch pro mě znamená překonat sebe.
Všichni máme v těžkých chvílích pocit, že to nezvládneme. Život nám to našeptává, ale ne proto, abychom to vzdali, ale naopak abychom se hecli a tu slabost překonali. Pak zesílíme. Pak už si na nás svým našeptáváním ve stejné chvíli nepřijde. To je osobní rozvoj člověka.
V publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě se i tohle naučíme.
2. krok: Uvědom si, že život se žije směrem dopředu, ale pochopí se zpětně
Co byste řekli řidiči, který stojí na brzdě a rozčiluje se, že mu auto nejede?
Co byste řekli člověku, který udělal chybu, vyčítá si ji a už nikdy ji nechce zažít?
Co byste řekli nešťastníkovi, který drží v ruce balvan, nadává na to, jak je těžký a že neví, co s ním?
Tak tu brzdu pusť. Tak tu chybu neopakuj. Tak ten balvan odlož.
Jak prosté, že? A přesto tak těžké…
Vysvětlíme si totiž, proč lpíme na minulosti. Naučíme se dívat na hodinky a inspirovat se ručkami, které běží stále dopředu – tak jako náš život. Zjistíme, že žít život se dá jenom dopředu, ale pochopit mnohdy jen zpětně. A také se to naučíme.
Naučíme se být vděční za zkušenosti, ať jsou dobré, nebo špatné. V těch špatných se naučíme...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům