Viděli jste někdy obraz malovaný nevidomým? Myslíte, že je to protimluv – že ten, kdo nevidí, přece nemůže malovat? Tak to jste ještě v životě viděli hodně málo.
Nicola Švandová musela naopak najít způsob, jak žít, poté, co přestala vidět. Patříte k lidem, kteří často žehrají na svůj osud, nebo rádi říkáte, že je něco nemožné? Jak byste zvládli situaci, do jaké se dostala Nicola? Ona ji zvládla bravurně. Musela. Jiná varianta totiž nebyla. Možná Vám její příběh otevře oči, ačkoli ty její znenadání zhasly…
Pád do tmy
„V té době jsem bydlela s maminkou, bratrem a kamarádkou v jednom pražském bytě. Byla to rekonstruovaná půdní vestavba v šestém patře. Její součástí byl i balkon, přes který nám kočka často utíkala na střechu. Jedno nedělní ráno jsem se ji snažila z té střechy sundat. Stála jsem na židli, ta se mi zvrtla a já přepadla přes zábradlí balkonu.“
Ještě instinktivně hmátla do vzduchu. Zachytila se stříšky a chvíli tak visela.
„V ten moment tam byla i ta kamarádka, která s námi bydlela. Ale ona v šoku zpanikařila a zaběhla dovnitř, do bytu, přitom ani nekřikla na bratra nebo maminku, kteří byli doma. Pamatuji si, jak jsem se tam zoufale držela, ale neudržela. A spadla jsem.“
Bylo to šest pater hloubky.
„Maminka později říkala, že ji tehdy zaskočil divný, nevysvětlitelný zvuk. Vyšla za ním, na balkon, tam si všimla si převrácené židle a od kamarádky vyzvěděla, co se stalo. První, co udělala, bylo, že zalarmovala záchranku a spěchala za mnou dolů – dopadla jsem na dvůr ve vnitrobloku. Když doběhla, byla jsem prý v bezvědomí. Sama pamatuji, že jsem nabyla vědomí na moment, když jsem slyšela, jak maminka říká: ,Ještě vydrž, pomoc už jede…‘ A v dáli jsem slyšela sirénu sanity. Jen jsem si tenkrát řekla, že je to dobré, že už jedou, ale pak už si nic nepamatuji.“
Jedno procento
Lidé rádi podléhají sabotérům v hlavě. Tak říkám vnitřním hlasům, které nás v každém okamžiku přesvědčují, že jsme nedostateční, odmítaní, zbyteční, že jsme si zkazili život. Věnoval jsem sabotérům celé toto vydání magazínu FC (samostatně jde koupit zde).
A kompletní životní příběh Nicoly Švandové v něm nemohl chybět, protože…
Měsíce prožila v nemocnicích. Za to druhé slovo děkuje. Prožila. To totiž nebylo vůbec samozřejmé. „Zachránit mě nebylo snadné. Nejdříve prý klinická smrt, potom tři týdny v kómatu. Mamince řekli lékaři, že mi dávají jen jedno procento šance, že budu žít dál.“
Ale žila. „Řekli mi, že jsem se probudila z kómatu. Tehdy jsem si nepamatovala nic, co se stalo. Paměť se vracela až později a postupně. Dozvídala jsem se, že jsem utrpěla vážné zlomeniny všech končetin, museli mi operovat řadu vnitřních orgánů, hlavně játra a prasklou plíci, také rozlámané kosti v obličeji, velký hematom na mozku, a tak podobně.“
Od probuzení proležela v nemocnicích ještě dva měsíce. Následujících pět let znamenalo dvacet náročných operací. Naposledy odjížděla na invalidním vozíku s kovovými vnějšími fixacemi na rukou, takže se o sebe nemohla postarat. Veškerou péči o ni musela zajistit maminka. Musela se učit znovu chodit. Ale hlavně – neviděla.
Co je dobré a co špatné?
Znáte příběh starého farmáře? To byl takhle muž, jemuž utekl kůň. Sousedé ho vyhledali, aby politovali jeho neštěstí. Farmář však řekl: „Kdo ví, co je dobré a co špatné.“
Nazítří se kůň vrátil – a přivedl celé stádo divokých koní. Sousedé starci běželi blahopřát k jeho velkému štěstí. Farmář však pokrčil rameny: „Kdo ví, co je dobré a co špatné.“
Následující den se farmářův osmnáctiletý vnuk snažil osedlat jednu z divokých klisen. Ta ho shodila a mladík si zlomil nohu. Sousedé opět navštívili starce, aby mluvili o neštěstí. Muž však rozhodil ruce: „Kdo ví, co je dobré a co špatné.“
Příští den do vesnice napochodoval císařský pluk. Verbíři povolávali jinochy do armády. Farmářova vnuka se zlomenou nohou odvést nemohli. Sousedé jásali, znovu vyprávěli o štěstí. Stařec jim však odvětil to, co vždy: „Kdo ví, co je dobré a co špatné.“
Příběh může mít nekonečné pokračování. Nicola je farmářovým ztělesněním. Když říká, že „natolik vážný úraz a ztráta zraku Vám změní od základů život“, sabotéři by jistě tuto větu chtěli interpretovat tak, že změna musí být k horšímu. Nicola se však podiví: „Jak k horšímu? Vždyť žiju! Vždyť jsem tu už nemusela být! Tohle uvědomění člověka přivede naopak k hluboké úctě a k pokoře vůči životu. Naučí ho nakládat se životem jako s darem. Začít ho naplno prociťovat. Užívat si ten vzácný čas, který je každému z nás na Zemi dán a který má jednou svůj konec. Změnit svůj postoj k životu znamená děkovat za něj radostí a hravostí, zbytečně se neutápět v těžkostech, které k životu také patří, nemrhat časem a raději ho využívat k tomu, co pro nás má smysl, k čemu nás vede srdce. Tam v nemocnici jsem si plně uvědomila, že nikdo z nás neví, kolik času je mu dáno. Proto se od té chvíle snažím si dlouze a zbytečně nezoufat, ale raději to, co je potřeba, rovnou měnit, přecházet do akce, a ne jen o tom, co by bylo dobré, mluvit. To mě zároveň naučilo...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům