Víte, že je to chyba. Cítíte, že Vás to nedělá šťastnými. Ale netušíte, jak z toho ven. Jako byste v tom MUSELI pokračovat.
Prosíte se o lásku a všechny její projevy, protože si myslíte, že bez doprošování se toho nedočkáte. A bez lásky nechcete žít.
A tak znovu žebráte o něčí čas, pozornost, komunikaci, porozumění i pouhé objetí. Někdy to vyjde, většinou však ne. A to Vás ničí ještě víc.
Když jsem vytvářel motivační dárky pod vánoční stromeček, myslel jsem i na takzvaná hladová srdce. Syndrom hladového srdce mají lidé s citovým deficitem. Mnohdy začal už v dětství, kdy se poprvé prosili o lásku. Bylo jim řečeno, že “takto si lásku nezaslouží” a “musejí se snažit víc”, jinak je “nikdo nebude mít rád”. Chcete příklad takového příběhu?
Adriana byla jako dítě zneužívána. Od otčíma slýchala, že “musí být hodná”, a “když bude zlobit, obrátí se to proti ní”. Nechtěla to, bolelo ji to, ale musela to strpět. Když se svěřila matce, ta jí ještě vyčinila. “Ne abys ho udala. Můžeš si za to sama. Bylo to Tvé rozhodnutí. Kdo ví, jestli jsi ho nesvedla sama,” překvapila ji matka. A tak se Adriana učila, že “láska bolí”, že “pokud bude hodná, má naději na trochu lásky a pohlazení od mámy”. Do dospělých vztahů pak šla přesvědčená, že se musí podbízet, ponižovat, vyjít vstříc ve všech ohledech, jen “aby ji někdo měl rád”.
Ano, i tak vzniká hladové srdce – člověk, který tolik touží po obejmutí, a to tím více, čím méně se mu ho dostává…
Příběh Echo
V podcastu Karma narcisty jsem vyprávěl legendu o vzniku narcismu. Dlužen jsem zůstal jméno nymfy, která se zamilovala do krásného mládence (viz Karma narcisty). Jmenovala se Echo.
Echoisté často přitahují egoisty, zejména s narcistickou poruchou. Narcista je totiž sebestředný, do sebe zahleděný člověk, který má druhého jen od toho, aby vyluzoval komplimenty na jeho vlastní adresu. Jinak egoistu echoista nezajímá. Echoista tak nabývá dojmu, že na jeho názoru nezáleží. Od toho název Echo – ozvěna. Co egoista řekne, to echoista přijme. “Jsi nula,” řekne-li egoista, echoista věří, že nulou je. Že není dost dobrý, že si nezaslouží dobré zacházení, že je nic.
Což je pro echoistu tak bolestivé (viz Karma narcisty), že si je schopen ublížit, anebo se ještě víc doprošovat o přízeň egoisty.
Proč se přestat prosit o lásku
Ve Vánočním Speciálu, který je součástí mých motivačních dárků pod vánoční stromeček, apeluji na ty, kdo jsou nuceni žebrat o jakoukoli formu lásky, aby přestali. Zdůrazňuji: “To, co si člověk musí vyprosit, není ve skutečnosti láska. Láska je od srdce, upřímná, autentická a skutečná. Zatímco cokoli vyprošené, vynucené či vyvzdorované je pouze iluze lásky – dostáváme to buď z lítosti, nebo s přetvářkou. Získáváme jen pocit, že nás někdo miluje, ale tento pocit je klam, protože ten, kdo nás opravdu miluje, nepotřebuje být prošen; lásku nám dává sám a rád.”
Tolik PROČ. A nyní JAK. Jak přemoci své vlastní vzorce myšlení a jednání, které možná sahají hluboko do naší minulosti. Jak porazit vzor, který nám předali rodiče, sami prosící o lásku a tvrdící, že “takto je to normální”. Jako slýchala Adriana od své matky: “Dítě, musíš držet. Otčím by nás jinak opustil. Jeho peníze potřebujeme. Nesmíš křičet, musíš mu dělat dobře. Jinak s Tebou skoncuji i já sama.”
MUSET, i když víš, že je to chyba, i když víš, že tohle není láska, i když víš, že místo štěstí dostáváš stále více neštěstí. JAK tohle prolomit?
Ve středečním webináři na téma Jak pokořit strach z toho, co nemohu ovlivnit jsem od účastníků dostal mnoho otázek, z nichž několik se týkalo právě echoismu a žebrání o lásku. Protože každý týden píšu pro členy FC Kurzu, který mají přístup k mým webinářům i konzultacím, speciální články na jejich přání (archiv všech dosavadních více než pěti tisíc je zde), ukážu Vám v dnešním, jak konkrétně já pomáhám lidem odstraňovat echoismus a přestat se prosit o něco, co stejně ve výsledku není skutečné, a jen to snižuje člověku sebevědomí, sebeúctu i sebelásku.
Pojďme si to polopaticky vysvětlit bod za bodem.
Toto není Tvůj problém!
Echoismus je přístup, kterým člověk zcela upřednostňuje to, co si o něm myslí druzí, před tím, co si o sobě myslí sám. Stává se ozvěnou těch druhých. A bohužel ozvěna jejich hlasu mu pak i dlouho rezonuje v jeho vlastní hlavě. “Nestojíš za nic. Nemáš na víc. Nikdo Tě nebude mít rád.” To jsou hlasy, které možná pocházejí z dětství, ale v člověku zůstávají i v dospělých vztazích – a on se jimi bohužel řídí.
Denně zodpovídám okolo osmi set otázek. Drtivou většinu tvoří problémy s počátkem právě v dětství. Tam se, působením nějaké falešné a negativní autority (rodiče, staršího “kamaráda” či jakékoli zejména dospělé osoby s manipulativním vlivem), učí člověk nízkému sebehodnocení, submisivnímu ponižování a potřebě zavděčit se druhým za každou cenu – v domnění, že poté vzroste jeho sebehodnota a ocenění vnějším světem. Opak je bohužel pravdou. Ponižováním nelze hodnotu zvýšit, podobně jako potlačením sebeúcty si nelze získat respekt.
Psychologie používá dokonce drsný příměr takového “dítěte” k Měsíci, který se naučí obíhat kolem autority-hvězdy jako na oběžné dráze. Právě toto obětem echoismu připomínám – že jejich strach říct NE ve skutečnosti nemá příčinu v nich samých, v jejich neschopnosti nebo nemohoucnosti, ale v jiné osobě, která je takovému defenzivnímu přístupu soustavným nátlakem naučila.
Jako Adrianu, která v dětství poztrácela samu sebe a účelem našeho setkání bylo ji najít. Najít její sebeúctu, její osobní meze, vše, co v životě chce i nechce, a za obojím tvrdě stát. (Nastavení osobních hranic bude ostatně věnován příští FC Kurz Jak si nastavit osobní hranice, který členům FC Kurzu zamíří automaticky do schránek. Tomuto tématu budou věnovány i moje webináře, kde se budu zabývat Vašimi konkrétními případy a jejich řešením. Pro více informací pište na [email protected].)
Toto už je v Tvé moci!
Jinak řečeno: To, že se bojíme říct NE, to, že se prosíme o lásku, to, že neumíme být sami, je přirozený následek naší minulosti, ve které nás někdo tomuto strachu naučil. To není náš problém. Byl to jeho problém – jeho motiv, jeho potřeba, jeho mindrák, který protlačil do nás, dítěte.
Co však JE v naší moci a co již JE náš problém, je to, jak s touto minulostí, s tímto nepříjemným dědictvím, v přítomnosti pracujeme. Respektive: Co s tím uděláme. A o to nám půjde.
Adriana, podobně jako další echoisté, se bála o svém otřesném prožitku z dětství mluvit. Věděla (na příkladu svěření se matce), že na jejím hlasu beztak nezáleží a nikdo jí nepomůže, spíše ji ještě osočí. Takové měla zkušenosti. Proto jsem byl šťastný, že se svěřila mně. Muselo to pro ni znamenat velký výstup z komfortní zóny. Ale dokázala to. SUPER!
Vysvětlil jsem jí, že je zcela přirozené, že s takovou minulostí má strach z lecčeho. Že má k mužům odpor. Že má odpor ke své matce. Ale že také současně potřebuje obejmout. Ano, Adriana tolik potřebovala nebýt sama, a přitom se bála být s někým. Tolik potřebovala, aby jí někdo věřil, a přitom se bála svěřit. Tolik potřebovala, aby ji někdo podpořil, a přitom se bála otevřít. A tak jsem s ní, tak jako s každým echoistou, absolvoval pět důležitých kroků:
1. krok: Vezměte rozum do hrsti
Jak jsem zdůrazňoval ve středečním webináři Jak pokořit strach z toho, co nemohu ovlivnit, rozdíl mezi rozumem a citem je především v tom, že rozum vytváří obrazy a slova a cit pocity. Náš cit nám v každém okamžiku oznamuje, jak nám je a zda jsme na správné cestě, nebo ne. Cítíme-li se dlouhodobě špatně, znamená to, že v tomto směru nemáme pokračovat. Jako by zasvítila červená na semaforu a oznámila STOP. Víc cit udělat neumí. Je-li nám špatně, musí pomoci rozum. Najít řešení.
Problém rozumu je v tom, že vychází z mozku, a ten je v zásadě líný a pohodlný. Upřednostní jakoukoli výmluvu nebo vysvětlení, jen aby nebylo nutné volit velkou změnu. “Třeba si opravdu zasloužím ubližovat. Třeba opravdu nejsem dost dobrá. Třeba si opravdu vlídnější zacházení ani od otčíma, ani od matky nezasloužím.” To byly domněnky, kterými brzdil rozum Adrianu. Jen kvůli rozumu otčíma neudala a raději obracela hněv vůči sobě. Pro mozek je to pohodlnější. Cit však v tu chvíli enormně bolí. Protože rozum jde kardinálně špatnou cestou.
Vzít rozumem do hrsti znamená začít konstruktivně myslet. Co opravdu chceme? Směřujeme k tomu? Pokud ne, proč? Jaké řešení mozek vymyslel? Proč na nás vidí jen to špatné, proč nám jmenuje naše nedostatky a důvody, proč něco neudělat? Proč nás odrazuje, oslabuje, znevěrohodňuje? Proč...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům