Proč někteří rodiče zraňují
Divná otázka, nepatřičná, že? Jak by mohli rodiče zraňovat? Vždyť rodičovská láska je naší společností vnímána jako něco samozřejmého a automatického. Když někdo oznámí, že je v očekávání potomka nebo ho přivede na svět, všichni mu blahopřejí. Ten okamžik se má za radostnou událost, POČÁTEK VŠEHO ŠTĚSTÍ. Ale to je iluze.
Naše společnost automaticky očekává, že všichni (novopečení) rodiče budou své děti milovat, vědět, jak jim projevit lásku, jak jim být tou největší oporou. Má se za samozřejmé, že každý rodič je zralý, bez citových stop z minulosti, které by kontaminovaly jeho rodičovství.
Jenže skutečnost je jiná: Rodiče jsou jen lidé. Dělají chyby. Mají svůj osobní pohled na svět i na to, jak má jejich rodičovství vypadat. Tento pohled je zabarven jejich emoční inteligencí, jejich osobními slabostmi a nevyřešenými problémy z minulosti. Někteří bojují s duševními nemocemi, závislostmi, poruchami osobnosti a citovými jizvami, aniž je kdo diagnostikoval. Jinak řečeno: Někteří mají dost starostí sami se sebou, natož aby zvládli vést někoho dalšího.
Jejich děti se pak musejí odmalička SAMY UČIT zacházet s vlastními rodiči, socializovat se, zvládat vlastní emoce, utvářet si pohled na svět, osvojit si morálku. A to není snadné. Viktor Frankl, legendární psychiatr doby minulé, jednou podotkl: “Děti jsou vynikající pozorovatelé, ale bídní tlumočníci.” Tím chtěl vyjádřit, že děti sice vnímají všechno, ale neumějí tomu rozumět, porovnat si odpozorované postřehy do perspektivy. Jinak řečeno: Potřebují pomoc dospělé osoby, dovysvětlení, urovnání do souvislostí, jinak se pohled na svět takového dítěte vychýlí, zbortí.
Zvláštní kategorie: ženy
Zvláštní kategorií jsou ženy, od přírody citovější, a tudíž citlivější pohlaví. Své emocionální dědictví z dětství si nesou dospělostí MNOHEM DÉLE než většina mužů. Pozor: tím neříkám, že muži si dětské rány do dospělosti nenosí, ale většinou k nim s přibývajícím věkem přece jen přistupují pragmatičtější. Zato ženám zasahují jizvy z dětství hluboko do produktivního věku, a co hůř – ovlivňují VŠECHNY jejich vztahy, a to až do okamžiku, kdy se rána zahojí.
V mé praxi se nejvíce opakuje pět následujících forem citových zranění:
1. Problém s připojením
Ty děti, které měly štěstí na rodiče nešetřící láskou, podporou a péčí, vnímají vztahy jako užitečné, nápomocné a bezpečné prostředí.
Naopak ty děti, které měly smůlu na opačné prostředí, se za své dětství naučily, že vztahy nejsou ani bezpečné, ani konzistentní, tedy že druhým lidem se nedá věřit, například proto, že se lehce proměňují. Typicky v těch strašných vztazích, kde rodiče střídali své nálady – tu dětem otevřeli svou náruč a následně jejich důvěru zneužili (alkohol, znásilňování).
Pro všechny děti je druhý uvedený přístup rodičů devastující. Jakékoli mládě, lidské nevyjímaje, totiž od přírody potřebuje citovou ozvěnu, blízkost a náklonnost. S takovou zkušeností z dětství je naučené v dospělosti stát ve vztazích vždy jen “napůl”, jednou nohou – s druhou připravenou na útěk. Jinak řečeno: Takové “dospělé dítě” dále vyhledává důvěryhodné spojení, ale přitom je historicky tak poraněné, že tomu, kdo se nabízí, nevěří a drží si raději odstup, nezávislost. Naučil ho to život.
Vztahy jsou tak pro něj spíše úzkostnou, riskantní záležitostí a od začátku podvědomě čeká, kdy přijde odmítnutí. Uvažuje: Jestliže mi ubližoval i nejbližší člověk, rodič, proč by mě měl milovat někdo cizí?
2. Problém s důvěrou
Dítě, kterému rodiče byli vždy k dispozici a pomáhali mu pochopit objasnit jednotlivé životní otazníky, má v dospělosti přirozenou důvěru k dalším lidem, nebojí se svěřit, dokonce je do značné míry bere tak, že druzí jsou tady kvůli němu, tak jako ono, dítě, je tady kvůli nim.
Naopak dítě odmítavých rodičů bylo donuceno naučit se zacházet se svými nejasnostmi samo, a hlavně – učilo se, že nemá cenu snažit se někomu svěřovat, protože on beztak nepomůže a neochrání, zkrátka vztahy neskýtají bezpečí. Toto je fatální problém, s nímž se u své klientely potýkám. Ti, kteří by pomoc nejvíce potřebovali, se o ni bojí říct. Nevěří, že by něco změnila.
3. Problém s osobními hranicemi
Moudrý rodič chápe jedinečnost lidské bytosti. Ví, že každý člověk včetně toho nejmenšího potřebuje svůj vlastní čas a prostor, aby nové prožitky vstřebal a přijal. Ví, že je originální osobností, která má vlastní projevy i potřeby, a ty by měly být ctěny a respektovány.
Ignorantský rodič v rámci své autoritativní výchovy nedává dítěti ani dostatek prostoru, ani času. Posuzuje dítě podle sebe (dospělého), zachází s dítětem tak, jako by v celém životě záleželo jen na jeho, rodičových, potřebách, cílech a cestách.
Rozdíl mezi těmito dvěma dětmi je obrovský. Dítě moudrého rodiče je v dospělosti schopno ctít hranice osobnosti i u ostatních a současně si váží vlastní nezávislosti, odlišnosti, svého Já.
Naopak dítě ignorantského rodiče si osvojí sebezničující potřebu potěšit každého. Protože to není možné, cítí se nedostatečné, bezcenné, podbízí se ještě víc. Zcela ztrácí samo sebe. A navíc chybně interpretuje hraniční potřeby ostatních. Domnívá se, že když ho druzí odmítají (protože si dokážou nastavit své mantinely a říct mu “NE, teď nemám čas”), je chyba v něm. Toto dítě totiž podle sebe soudí ostatní. Má za to, že i ostatní mají být jemu vždy k dispozici.
4. Problém dominujícího strachu ze selhání
Mezi základní úkoly každého rodiče patří naučit dítě tomu, že selhání je normální, chyba patří k člověku a neúspěch představuje jen dílčí překážku, ne trvalou prohru.
Bohužel hyperkritičtí rodiče trestají dítě, kdykoli nejsou naplněna jejich dospělá očekávání. Ba co hůř – zraňují dítě nezájmem (nevěnováním pozornosti), dokud dítě jejich přání nevyplní. Přístup “Dokud to neuděláš, nebudeme se s Tebou bavit, nebudeme Tě mít rádi”, a podobně, zanechává v dětech trvalou stopu a asociační nahrávku, že dokud (i v dospělosti) nevykoná úkol tak, jak si předsevzal někdo druhý, nezaslouží si jeho pozornost, lásku a ocenění.
Dítě pak má selhání spojené s odmítnutím a osaměním. Důsledkem toho se absolutně bojí jít za svými sny, žít svůj život, postavit se za sebe, stává se mrtvou rybou plující v proudu. Okolí si s ním dělá, co chce, manipuluje jím, a je-li opuštěno, ještě si dá za vinu, že není dost dobré.
5. Problém s identitou
Rodič by měl zásadně dítě podporovat a oceňovat. Učit ho, že JE hodno lásky, JE dostatečné, JE v pořádku, a ne porouchané. Že MÁ osobitý potenciál, který může neustále rozvíjet. Tedy že JE dost dobré na to, aby zítra mohlo být ještě lepší – aby se naučilo to, co ještě neumí.
Bohužel, ryze negativní rodiče neposkytují dítěti ani komplimenty, ani náklonnost. Manipulativní výchovou, kterou si léčí své vlastní komplexy, učí dítě pochybovat o vlastní hodnotě, o tom, zda je hodno lásky a pozornosti, o tom, zda umí zacházet se životem, o tom, zda je vůbec v pořádku, o tom, zda je vůbec na “správné planetě”. Takové děti pak dorůstají do pocitu, že jsou vadné. Jsou dezorientované v mnoha oblastech včetně sexuální, nevědí, zda druhé více chránit, či jim ubližovat, jejich život jde ode zdi ke zdi. Nezřídka končí sebepoškozováním.
Dopady těchto ran ve vztazích
Projevů, se kterými se při práci s klienty potýkám, je celá řada. Nejčastěji jde o čtyři skupiny osobních neštěstí, jež komplikují dospělé vztahy. A co hůř – s každým projevem a rozkladem vztahu se zhoršuje víra v sebe, v budoucnost, ve schopnost vůbec zvládnout vztahový život.
Pozoruhodné je, že to potkává zvláště ženy, které měly problematický vztah se svým otcem. Citová zranění z takového vztahu pak zvyšují riziko výbuchu jejich dospělého partnerství.
- Větší náchylnost k depresi: Mnoho dcer zraňujících otců má velmi slabé sebevědomí. Pochybují o sobě, ale také o partnerovi. Nevěří jeho lásce, neúměrně žárlí, mají blok v komunikaci, trpí úzkostlivými domněnkami, které nevědí, jak zvládnout.
- Větší náchylnost k poruchám příjmu potravy: Statistiky říkají, že dcery ubližujících otců mají dvakrát větší sklon k rozvinutí obezity. Jako by vnitřní prázdnotu měly potřebu vyplnit jídlem. Následně obracejí kormidlem a mají opačný trend. Myslí si, že kdyby byly dostatečně hubené, “tatínek by je měl rád”. Tento vnitřní chaos, projevující se střídáním bulimie a anorexie, si přenášejí...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům