Kdo nemiluje, nežárlí, říká se. No jo, jenže žárlení dokáže taky dost ubližovat. A ubližovat neznamená milovat. Takže co vlastně dělat se žárlivostí? Kde je ta zdravá míra? K tomuhle tématu mě inspirovala Bára, která mi napsala: „Mám pocit, že mě přítel podvádí. Mám nutkání ho kontrolovat, přesvědčit se. Je to špatně?“
Určitě znáte jméno Sigmund Freud. Byl to zakladatel psychoanalýzy, narodil se na území dnešního Česka, konkrétně ve městě Příbor, a rozlišoval normální žárlivost a projekční. Je zajímavé se nad tím zamyslet.
Projekční žárlivost je podle něj důsledkem vlastní nevěry nebo touhy po takové nevěře. Potom podle sebe soudíme druhé, promítáme si do nich to, co bychom na jejich místě udělali sami, nebo co jsme již udělali sami. Tedy když se druhý na někoho podívá, hned „víme“, co má za lubem, protože to máme za lubem my. Naopak normální žárlivost považoval Sigmund Freud za směs několika strachů – strachu z možné ztráty milovaného člověka, strachu z vlastního zranění i strachu z vlastního nízkého sebevědomí. Normální žárlivosti také říkal soupeřivá. Vzniká z představy, že někde existuje nějaký rival, který mě ohrožuje – protože o sobě POCHYBUJU.
A to je směr, o kterém se dnes budeme bavit.
Co vlastně žárlivost, kterou pociťujeme, vypovídá o druhém a co o nás? Jestliže je druhý schopen nám zahnout, vypovídá to především o něm, ne? Jestliže jsme ale my schopni sami sebe trápit, nebo dokonce trápit druhé, tím, že žárlíme, pak to vypovídá především o nás, ne? Žárlivost je vždycky postavena na pravdě. Má reálný základ. Mluví o naší minulosti, jestliže žárlíme, o našich neúspěších, o tom, že se něčeho bojíme. Bojíme se třeba toho, že nesmíme být sami, že to nezvládneme, že nás nikdo jiný už nikdy milovat nebude. Toto uvažování vede k pocitu nedostatečnosti, ke spojování vlastní hodnoty s tím, zda nás druhý podvede, anebo ne. Už Freud ale varoval, že jakmile se „zamkneme řetězem sebezpochybňování“, jen tak se neosvobodíme. Jestliže budeme hledat důkaz nevěry, pak nepřestaneme, dokud ho nenajdeme. Když v telefonu našeho partnera nebude dnes, bude tam zítra. A když tam nebude ani zítra, ani pozítří, ani nikdy jindy, tak si ten důkaz vymyslíme v hlavě, pokud jsme opravdu přesvědčeni o jeho nevěře. Ukážu Vám, jak je to snadné.
Dejme tomu, že jsem přesvědčen o nevěře své partnerky. Uvidíte, že pak úplně přestane záležet na jejím jednání, a vždycky bude vinna. Například: Uvařila mi dneska? Hm, tak to má asi špatné svědomí. Neuvařila mi dneska? Hm, to asi myslí na někoho jiného a já už pro ni nemám hodnotu.
A...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům