Proč si lidé váží toho, co měli, až když to ztratí

Je to jedna z nejčastějších otázek, které dostávám: „Proč, když mě partner má vedle sebe, tak mi neumí dát najevo svou lásku? A když mě vedle sebe nemá a je konec, má najednou potřebu chtít mě zpátky a snášet mi modré z nebe? Proč to neumí dřív?“ ptá se Aneta.

Víte, člověk je zvláštní bytost. Potřebuje smutná období, aby pak měl z něčeho radost. Potřebuje porážky, aby si pak dokázal vážit výher. A potřebuje nemoc, aby znovu pochopil, jakou hodnotu má zdraví. To všechno je proto, že člověk je flexibilní bytost. Flexibilní znamená přizpůsobivá. Jinými slovy: Člověk si zvykne na všechno. Na všechno špatné a bohužel i na všechno dobré. 

Když budete na člověka denně křičet, on to časem přestane slyšet. Když budete člověka denně hladit, on to časem přestane cítit. Tohle dělá zvyk. Zvyk vzniká tehdy, když se nějaká činnost opakuje pravidelně dostatečně dlouho, podle některých psychologů alespoň jednadvacet dní po sobě. Pak si člověk zvykne, ať je to cokoli. Stane se to totiž všedním, běžným, očekávaným, automatickým, samozřejmým. Když je to dobré, přestane to být hodnotné. Člověk to přestane vidět, cítit, vnímat. Právě tak je to se zdravím. Člověk, který je dlouhodobě zdravý, si to přestane uvědomovat. Začne hazardovat se zdravím, protože má pocit,...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům