Proč chceme zpátky toho, kdo nám ublížil? To se máme tak málo rádi? To je další Váš dotaz, další můj podcast. Dneska odpovím Janě, která mi píše: Mnohokrát mě podvedl, mnohokrát mě opustil, a já ho přesto chci zpátky. Proč? Proč jsem tak hloupá, když vím, že se nezmění a že jeho návrat bude znamenat jenom další bolest? Jak si mám pomoct?
Tak nejprve si odpovězme, proč se Jana cítí hloupá, proč si myslí, že jí nefunguje rozum. Lidská bytost je takový parlament. Je v něm, řekněme, sto křesel, sto poslanců a prostá většina rozhoduje o tom, jak se člověk chová. V tom parlamentu jsou ale jenom dvě strany: strana rozumu a strana citu. To znamená, že čím víc křesel má rozum, tím méně křesel zbývá na cit. A opačně. Čím víc hlasů v daném okamžiku dáváme citu, tím méně hlasů necháváme rozumu. Jinými slovy: Když se rozhodujeme převážně srdcem, vypadáme jako bez rozumu. A když se rozhodujeme převážně rozumem, vypadáme jako bez srdce.
Tolik, Jano, na vysvětlenou, proč uvažujete tak nerozumně. Protože máte zjitřené city. A teď: Co ty city zjitřilo?
Víte, my všichni odmalička máme sklon posuzovat svou sebehodnotu podle chování druhých. Když nám učitel ve škole dal pětku, říkal tím: Jsi nula, nic neumíš, nic z Tebe nebude. A když jsme pak přišli domů, rodiče nám řekli: Nemáš jedničku, potrestáme Tě. Vezmeme Ti hračku, izolujeme Tě od kamarádů, zkrátka připravíme Tě o něco, co máš rád. To Tě bude bolet. A nebudeme Tě mít rádi. Tak nás naučili, že když nás někdo opustí, je to naše chyba, máme něco změnit, nějak se mu zavděčit, protože jedině když se vrátí, pak začneme mít hodnotu, nebudeme nuly.
Je strašný omyl myslet si, že už děti nejsme. Všichni jsme. Všichni v sobě máme to zraněné a někdy nemilované dítě, jen jsme už trochu starší a těch ztrát, bolestí i vlastních chyb je tam mnohem víc. Daleko méně si věříme, daleko víc o sobě pochybujeme, s každým dalším rozchodem. To je přirozené.
Povím Vám dvě jména, která byste si měli pamatovat. Festinger a Carlsmith. Tito vědci v roce 1957 vykonali experiment takzvané kognitivní disonance. Tenhle pojem označuje stav mysli, kdy jsme v jedné hlavě schopni vnímat rozpor mezi dvěma kognicemi – uvědoměními –, například skutečným stavem věci a vlastním postojem,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům