Máte problém s tím, co o Vás druzí vykládají a jak se k Vám chovají?
Trápíte se a nevíte, jak si nebrat cizí jednání osobně?
Připadáte si neschopní vinou domněnky, že jiní jsou na tom lépe?
Karel Gott říkal: “Když pochybujete o své síle, dáváte sílu svým pochybnostem.” Měl pravdu. A proto se pokusím v několika větách svými slovy objasnit, proč je tak zásadní nebrat si cizí slova osobně. Můj hlas můžete poslouchat zde (viz přehrát výše) nebo v aplikacích Spotify, Google Podcasts a Apple Podcasts (stačí najít Řešidlo FirstClass. Zakliknete-li tam odběr, neutečou Vám jednotlivé díly.)
Dnes odpovím Žandě, která mi napsala: „Děkuji za Vaše podcasty. Se vším, co říkáte, souhlasím, dokonce jsem to vždy věděla a vím, a přesto to nedokážu aplikovat ve svém životě. Například: Četla jsem Čtyři dohody, vím, že si nemám brát cizí slova osobně, protože to, co druzí říkají, se mnou nemusí mít nic společného. Ale stejně mě to štve, trápí, ničí, když o mně někdo mluví špatně. Jak to děláte Vy?“
Kdo zná mé webináře pro čtenáře úrovně FC Klubu a FC Premium, ví, že otázky JAK rozplétám vždycky nejprve od otázky PROČ. V tomto případě PROČ si vlastně bereme cizí slova osobně.
Odpověď je prostá: Protože nás to naučili. Odmalička, když jsme se počurávali, když jsme pořádně nemluvili, nečetli, nepočítali, když si mysleli, že bychom už měli být lepší a lépe jezdit třeba na kole, tak nám to vyčítali. Rodiče nám přímo vtloukali do hlavy, ať si to bereme osobně, že opravdu nejsme dost dobří. A stejně tak ve škole nás učitelé přesvědčovali, že oni mají pravdu, že nejsme dost dobří na jedničku, dvojku, trojku, čtyřku, že špatně skončíme, když nám to prorokují. Takže my jsme postupně uvěřili, jednak že druzí mají vždycky pravdu, a jednak že nám musí záležet na tom, co si o nás druzí myslí.
Zažili jsme si to pod kůži, protože rodiče i učitelé používali k naší výchově přesvědčivou metodu cukru a biče. Cukr byl pochvala, z toho jsme měli dobré pocity. Bič byl výprask, jakýkoli trest, z toho jsme měli špatné pocity. A tak jsme pochopili, že když budeme dělat to, co druzí chtějí, dostaneme cukr. A když budeme někomu vadit, dostaneme trest. Jinak řečeno: Když nás učitel viděl ve špatném světle, dostali jsme pětku. Ta nás bolela psychicky. A s tou pětkou jsme přišli domů a dostali jsme řemenem, a to nás bolelo fyzicky. Takže když se o nás nyní někdo vyjadřuje špatně, logicky cítíme bolest. Protože jsme se to naučili. A první krok, jak se ne naučit brát si věci osobně, ale odnaučit se brát si věci osobně, je uvědomit si, že takhle jsme se nenarodili. Že naše přirozené nastavení je žít podle sebe. To, že si teď bereme věci osobně, do nás někdo vložil. Není to naše rozhodnutí. A tudíž si to nemůžeme vyčítat. Víte, nám dělá špatně už to, když o nás někdo špatně mluví. Nezhoršujme si to ještě pocitem viny za to, že si to bereme osobně. Přijměme to tak, že to je přirozený důsledek výchovy. Dopad, který v nás zůstal. Ale když jsme se něco dokázali naučit, tak se to samozřejmě můžeme i...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům