Kdy naposledy jste potkali člověka se zářivým úsměvem? Opravdu kdybychom sundali své roušky, byly by ulice zase samé štěstí a radost? Žili jsme už před koronavirem v tak špatné době, že jsme měli právo být pořád na něco naštvaní a nešťastní? Proč má tolik už mladých úzkosti a deprese, proč se tolik lidí cítí pod dlouhodobým tlakem, ať už je jakákoli doba?
Řešidlo je seriál mých podcastů, ve kterých každý den odpovídám na jeden dotaz čtenáře mých knih nebo magazínů. Kdybyste chtěli znát mou odpověď na Váš problém diskrétněji, například e-mailem nebo osobním setkáním, využijte FC Klub, respektive program FC Premium.
Můj hlas můžete poslouchat zde (viz přehrát výše) nebo v aplikacích Spotify, Google Podcasts a Apple Podcasts (pořad Řešidlo FirstClass. Zakliknete-li odběr, neutečou Vám jednotlivé díly.)
V dnešním Řešidle odpovím na následující dotaz nejen tazateli, ale každému, kdo má podobný problém. Martin mi napsal: „Každý den cestou z práce poslouchám Vaše podcasty. Zaujal mě ten o rozdílu mezi zamilovaností a láskou. Hlavně část o dětech a jejich spotřebě antidepresiv třeba i kvůli tomu, že má kamarádka víc lajků pod fotkou. Čím je to způsobeno? Jak je možné, že je u mladých lidí tolik depresí v době, která je považována za nejpohodlnější v historii?“
Co vytváří tlak zevnitř
Pojďme nejprve k pojmu.
Deprese je od slova de-press, tedy stlačení zevnitř. Člověk si v sobě vytváří tlak jako reakci na vnější okolnosti. Té reakci ale musíme správně porozumět. Tou reakcí totiž může být, a často bývá, náš postoj, náš výklad, naše interpretace skutečnosti. Jinak řečeno: Situace nebo skutečnost kolem nás nemusí být tak špatná, ale my ji jako špatnou můžeme vnímat.
Vy jste, Martine, napsal, že tato doba je nejpohodlnější v historii. Někomu jinému však tatáž doba připadá jako nejméně pohodlná. Z toho je patrné, že zdaleka tolik nezáleží na tom, co konkrétně se děje, ale jak to člověk vnímá. A nyní se dostáváme k podstatě.
Jak moc jsme skutečně ohroženi?
Člověk má velmi “starý” mozek. Vzory myšlení, instinkty a pudy daleko přesahují jeho vlastní život. Máme v sobě spoustu dědictví po předcích, myslím po dávných předcích. Uvedu příklad: strach.
Prastarým strachem, jehož stopy pořád máme v sobě, je strach o život. Myslím o holý život. Naše tělo si z těch dob pamatuje, jak má jednat, když dojdeme k pocitu, že jde o holý život. Okamžitě vytvoří stres a naši úžasnou krátkodobou efektivitu. Ve stresu jsme schopni odpojit mnohé v té chvíli nadbytečné systémy a soustředit se jen na to skutečně podstatné – tedy to, co pomůže zachránit holý život. Stres funguje v zásadě v režimu útoč, nebo uteč. Jsme prostě díky stresové reakci schopni okamžitě a efektivně jednat. Tělo je tedy na krátkodobý stres dělané, připravené. Na co ovšem není dělané a není připravené, je dlouhodobý stres.
Kolik síly potřebuješ na útěk tygrovi?
Dám Vám otázku:
Kdybyste se zeptali těla, kolik síly potřebuje vyvinout, aby uteklo tygrovi, odpovědělo by Vám: Potřebuji samozřejmě VŠECHNU SÍLU.
A tohle se děje ve stresu. Vydáváme všechnu sílu. Říkám to srozumitelně?
Objektivně žijeme v době, kdy tu za rohem není žádný tygr, který by nás snědl. Nicméně je tu spousta “tygrů”, které máme ve své hlavě. A tělu říkáme: Musíš vyvíjet všechnu sílu na útěk. Dnes, zítra, pozítří, pořád. Neustále je v naší hlavě nějaký tygr, ať pracujeme, nebo ne. Pořád se o něco bojíme a přistupujeme k tomu pokaždé tak, že JDE O HOLÝ ŽIVOT.
Náš současný strach ve většině...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům