Když mi bylo jednadvacet let, umřela mi v rukou máma. Okamžik, kdy ji odpojili od přístrojů, nebyl nejhorší. Nejhorší bylo pět předcházejících dní a nocí, které jsem proležel u jejího lůžka. Nejhorší bylo vědomí, že není naděje. Že se čeká jen na zázrak, ale ten shůry nepřichází.
Z mé knihy Cítit rozumem, myslet srdcem víte, že v těch pěti nekonečných dnech a nocích, kdy jsem prakticky nejedl a nespal, se mi v hlavě pořád točila jedna myšlenka: K čemu jsou vlastně peníze? Pochopil jsem, že rozhodně nejsou nejdůležitější. A že nejdůležitější není ani zdraví, protože i na Titanicu byli všichni zdraví. Tehdy mi došlo, že nejcennější v životě je čas. Čas, který zbývá. Když Vám totiž nezbývá žádný čas, nejsou důležité Vaše zdraví ani Váš majetek.
Dlouho jsem si myslel, že nemůže být horší pocit, než jaký jsem prožíval u své umírající mámy. Ten pocit, že neexistuje žádná naděje. Mýlil jsem se, horší pocit je. A to když víte, že existuje naděje, ale není ve Vašich silách ji využít. Jste odkázáni na druhé lidi a jejich srdce a lásku.
Adámkova cesta
U Sokolova je obec Březová. V ní žijí dva mladí lidé, kteří nechtějí moc, jen prožívat obyčejné lidské štěstí. Ale nemohou. Sedmnáctého června to budou dva roky, co se jim narodil Adámek. Za normálních okolností by se na 17. červen 2020 těšili. Adámek přece bude mít 2. narozeniny. Jenže pro ně je ten 17. červen 2020 osudovým datem. A myslím, že pro nás všechny.
Jeden šaman v daleké džungli mi řekl, že když se narodí dítě s problémy, je to kouzlo, protože v tu chvíli všichni můžeme spatřit to, co běžně spatřit nelze. Můžeme spatřit srdce lidí. Můžeme zjistit, jaké srdce máme sami a zda nás v prvním okamžiku napadne pomoci, či odvrátit zrak.
Když Adámkovi rodiče založili internetovou stránku Adámkova cesta, netušili, že ta stránka je naším zrcadlem. Je to vlastně cesta nás všech. Proto jsme tady, aby náš život získal smysl. Byť přispět na záchranu života Adámkovi se zdá jako nic, pro něj samotného to znamená všechno.
Adámkovi byl půlrok, když se jeho tělesný vývoj zničehonic zastavil. Přestal zvedat nožičky a kopat jimi. Sousedé mávali rukou, že je asi jen líný a...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům