Míváte někdy zničehonic strach a úzkost?
Prožíváte šťastné období, a najednou se, jako lusknutím prstu, všechno změní?
S jedinou myšlenkou, možná i cizí, se vkrade do hlavy pochybnost, že to krásné může skončit?
Odkud se to bere? A jak málo stačí k tomu, abychom se uměli přehoupnout i opačným směrem – ze smutku k opětovné radosti?
Ačkoli se toto téma dotýká mé nové knihy Čtyři prány štěstí, podívám se na něj ještě z jiného úhlu. Věřím, že Vám může pomoci – vzpomenete-li si na následující zajímavosti, kdykoli se k Vám snese trochu obav nebo chmurných představ.
Jak to, že stačí tak málo?
Text, který budete číst, je přepisem mého dnešního podcastu. Řešidlo je seriál mých odpovědí na otázky čtenářů mých knih a magazínů. Kdybyste chtěli znát mou odpověď na Váš konkrétní problém diskrétněji, například e-mailem, napište mi přes FC Klub, rád se Vám budu věnovat.
V dnešním Řešidle odpovím nejen Martinovi, který se mě ptal, ale každému, kdo má podobný problém: „Někdy mě zničehonic přepadne splín. Mám pocit, že můj život nikam nevede, že nic nemá smysl, s ničím nejsem dostatečně spokojen, nic mě nebaví. Ale potom stačí maličkost, a všechno se změní, všechno mě baví, směju se a jsem spokojený s málem. Jak je to možné?“
Já, s dovolením, odpovím trochu šířeji. V jednom ze svých magazínů jsem psal, že jako kluk, to už je pravěk, jsem žil chvíli v Anglii, v Londýně. Tam zahýbal veřejností průzkum spokojenosti, či spíše nespokojenosti cestujících s vlaky Eurostar a londýnským metrem.
Na vysvětlenou: Vlaky Eurostar jezdí mezi Anglií a kontinentální Evropou, tedy Francií, Belgií, Holandskem nebo Německem. Angličané tvrdili, že jsou moc pomalé, jízda trvá moc dlouho.
A londýnské metro že by mělo jezdit častěji, intervaly mezi soupravami jsou moc dlouhé.
A tak manažeři obou podniků přemýšleli. Ti od vlaků Eurostar: kolik milionů nebo miliard liber mají investovat do nových technologií, kolejí, aby vlaky jezdily alespoň o pár minut rychleji. A ti z londýnského metra: kde vzít peníze na další soupravy metra, aby jich mohlo jezdit víc a snížily se prodlevy mezi jednotlivými soupravami. Zkrátka aby lidé byli konečně spokojeni.
A pak se objevil jeden psycholog, který položil zvláštní otázku: A co když je všechno jinak?
Chápete? Co když se nemusejí vůbec utrácet miliardy liber? Co když stačí změnit jen maličkost – pouze zapůsobit na lidské myšlení a podstatu hodnocení?
Práce s myšlením člověka
Místo toho, aby vlakoví inženýři vyvíjeli nové motory, aerodynamičtější design a hladší koleje, po kterých by se jezdilo rychleji, angažovali manažeři do vlaků Eurostar hostesky a stevardy. Mladé krásné lidi, kteří roznášeli cestujícím šampaňské. Nic víc.
Byli to brigádníci, takže nestáli moc peněz, ostatně šetřilo se i na oblečení, abych tak řekl, aby vynikly jejich vnady, křivky, svaly.
No a představte, že ti cestující byli zase nespokojení, ale už jinak – tentokrát namítali, že ty vlaky jezdí MOC RYCHLE, že by měly jezdit POMALEJI, protože takto si to šampaňské a ten servis těch mladých krásných lidí vlastně nestačí užít.
Podobně s psychologií zapracovali i v londýnském metru. Místo vyhazování milionů liber za další vlaky investovali do ukazatelů času, který zbývá do příjezdu příští soupravy.
Pomohlo to. Protože lidé se uklidnili. Když totiž víte, za jak dlouho skončí něco, co Vás nebaví, když máte pomyslné světýlko na konci tunelu, tak to čekání snášíte dobře. Když ale koukáte, já nevím, na televizi, na něco nudného, a můžete si ukousat nehty čekáním na Váš oblíbený film, když tohle se strašně...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům