Už víte, že úspěšného člověka nedělá dosažený cíl, ale celá cesta? Už jste pochopili, že mistr svého oboru se rodí ne protnutím cílové pásky, ale každým předchozím krokem, kdy padá, a přesto vstává, kdy o sobě pochybuje, a přesto pokračuje, kdy je odrazován nebo vysmíván okolím, a přesto pokračuje dál v cestě za cílem, za bláhovým cílem, jak se někdy zdá? Čelíte těžkému období, velkým překážkám, vnitřním pochybám, a nevíte, kde nabrat další energii?
Právě pro Vás je moje dnešní večerní povídání.
Řešidlo je seriál mých podcastů. Každý všední den odpovídám mluveným slovem (zde čtete přepis) na jeden dotaz čtenáře mých knih nebo magazínů. Kdybyste přesto chtěli znát mou odpověď na Váš osobní problém diskrétněji, například e-mailem, aby nikdo neviděl ani neslyšel, na co se ptáte nebo jak Vám odpovídám, využijte FC Klub, proto byl založený. Více o něm zde.
Ziglarovo sprchování
V dnešním Řešidle odpovím nejen Romanovi, jehož dotaz vybírám, ale každému, kdo má stejný problém a možná se zdráhá zeptat: „Petře, čtu Tvé články i Tvůj magazín už roky. Přiměl jsi mě změnit život, vykročit za svým snem. V tomto ohledu jsem šťastný. Taky ovšem vidím, jaká je dřina pokračovat. Spousta lidí má radost z každého mého neúspěchu a hned mě odrazují, ale taky vím, jak se cítím skvěle, když to překonám, když dosáhnu dalšího úspěchu, to jsem na sebe strašně pyšný a Tobě vděčný. Už chápu, proč je tak málo úspěšných lidí, jak těžké je to vydržet. Co pořád potřebuji, je Tvoje každodenní motivace. Myslíš, že to takto má každý, že se denně pere jak s okolím, tak se sebou?“
Přepis odpovědi (mé mluvené slovo si můžete pustit výše, ale také na Spotify, Google Podcasts a Apple Podcasts. Pokud so v těchto aplikacích zakliknete odběr, nepřijdete o žádný další díl):
Samozřejmě že to tak má každý, i když to ne každý dává najevo. Zig Ziglar, jeden z prvních motivačních řečníků moderní historie, říkal: „S motivací je to stejné jako se sprchováním. Účinek nevydrží dlouho. Právě proto se sprchujeme, ale taky motivujeme denně.“
Věř mi, že my všichni máme nejen kolem sebe, ale také v sobě hlasy, které nás zpochybňují. Které nám všem někdy říkají: TO nedokážeš, jestliže jsme TO ještě nikdy nedokázali.
Ty hlasy vlastně mají pravdu. Ale jenom do chvíle, než TO dokážeme. Ani pak si ale nesmíme dělat iluze. Pak se ty hlasy jen trochu změní. Začnou nám říkat: No jo, teď už TO dokážeš. Ale nedokážeš TO podruhé. Nebo TO nedokážeš stokrát po sobě. To není hlas strachu či úzkosti. To je vnitřní motor, který potřebujeme. A pak potřebujeme ještě něco. To, čemu se říká šampion.
Zjistíš, co opravdu je možné
Když mi bylo dvacet let, měl jsem unikátní možnost zažít jeden den s olympijským šampionem. Jeho trénink, ve kterém jsem mu dělal sparringpartnera, mě málem zabil.
Chtěl jsem křičet: To není možné, to se nedá zvládnout.
Ale nemohl jsem to křičet. Vždyť jsem viděl, že to JDE zvládnout. On mi to ukazoval a smál se, že mám jen zatím nízké osobní limity, že je mohu posouvat, a pak to budu zvládat taky.
Tehdy jsem pochopil, že my všichni potřebujeme šampiona. Vidět, že to jde. Že je to člověk z masa a kostí, že jen maká, dennodenně, že to vůbec není pohodlné, ale pak to jde.
Tvůj problém je zóna pohodlí
Všechno, po čem ještě toužíme, se nachází za hranicí našeho pohodlí....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům