Před nouzovým stavem jsem chodil do škol a rád s dětmi probíral předměty, jaké nejsou v žádných školních osnovách, a přitom jsou pro život tak důležité. Jmenovaly se Sebevědomí, Odvaha, Sebepřekonávání, Práce s chybou, Porozumění nebo Komunikace.
Souzním s Marianem Jelínkem, který přednáší na jedné ze škol a v rozhovoru pro magazín FC Jak zvedat sebevědomí se mi svěřil, že na přímou otázku, čeho se studenti nejvíce bojí, mu svorně odpověděli: “Selhání. Chápete? Ne smrti. Ne nemoci. Ne ztráty rodičů. Děti se bojí SELHÁNÍ! Přitom bez rizika možného selhání není možné dosáhnout žádného úspěchu…”
I proto se v dnešním podcastu budu věnovat sebevědomí dětí. A ukázkou práce s ním.
Řešidlo je seriál mých veřejných podcastů, ve kterých každý všední den odpovídám na jeden dotaz čtenáře mých knih nebo magazínů. Poslouchat můžete výše nebo v aplikacích Spotify, Google Podcasts a Apple Podcasts. Chcete-li znát můj pohled na Váš problém diskrétněji, aniž by kdokoli viděl nebo slyšel, na co se ptáte a co Vám odpovídám, například e-mailem, pište mi přes FC Klub, respektive program FC Premium (všechny výhody FC Klubu + magazín až domů).
V dnešním Řešidle odpovím nejen tazateli, ale každému, kdo má v hlavě podobný problém:
„Od samého začátku sleduju Vaše podcasty, jsou to moje pohádky na dobrou noc. Po dnešním jsem ale musela vstát, vzít mobil a hned Vám napsat. (To mi paní psala včera v reakci na podcast Proč všichni potřebujeme šampiona.) Zaujalo mě Vaše povídání o dětech. Jsem učitelka ve škole. Můžete být konkrétní, jak třeba i s malými dětmi pracujete?“
Dělat věci správně ještě neznamená dělat správné věci
Nejprve musím upozornit: Tomu, jak lze pracovat s dětmi, věnuji každé druhé vydání magazínu FC. Například loni v létě Jak být oporou dítěti, v zimě Jak vychovat silného člověka a nyní je to Jak zvedat sebevědomí. Pokaždé sto stran inspirací. Ale na něco dalšího přece jen vzpomínám.
Jednou mě pozvali do školy, kterou s prominutím nebudu jmenovat, kde měli žáci katastrofální výsledky. Připadal jsem si trochu jako Jan Tříska v Obecné škole, když ho pozvali do té nejhorší školy. Její ředitelka povídá: „Nevím, čím to je, my postupujeme podle osnov, podle doporučení ministerstva.“ Už to mě vylekalo, protože k člověku nemůžete přistupovat podle osnov. Člověk je unikátní bytost, ne nějaká tvárnice, kterou nepotřebujete rozeznávat jednu od druhé. Každé dítě je osobité, musíte k němu přistupovat individuálně. Některé potřebuje větší péči, jiné zase větší samostatnost. Jedno je dobré v týmu, druhé spíše lídr. Každé má jinou přednost, jiný cit, jinak se motivuje – je to alchymie dělat učitele, a přitom z každého dítěte dostat to nejlepší. Je to jako mít různé hudební nástroje – basu, harfu, klarinet, buben, triangl – a se všemi chtít pracovat podle jednotné osnovy. Jen si představte dlouhý tóóóón. Copak tohle může udělat klavír nebo činel? Ne. To mohou provést housle nebo flétna, když máte dobrý dech.
A stejné je to samozřejmě s dětmi. Ta ředitelka se ale bránila: „No ale dělat věci podle osnov přece znamená dělat věci správně.“
Řekl jsem jí: „Vážená paní, dělat věci správně ještě neznamená dělat správné věci.“
Třídní učitelka, taková ozvěna paní ředitelky, namítla: „No ale stát nás platí za to, abychom odučily to, co máme, ne za to, aby nás děti měly...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům