Když Tě někdo má potřebu ponižovat, je to silný a Ty slabý člověk?
Nebo je to přesně naopak?
Když čelíš těžkosti a dokážeš se vzpírat, vypovídá to o Tvé síle, nebo slabosti?
Když někdo může ublížit, a přece to neudělá, je to silný, nebo slabý člověk?
Když někdo dokáže dát najevo své slzy, svěřit se, stát při Tobě, když to potřebuješ, je to silný, nebo slabý člověk?
Čím déle tvořím FirstClass, největší platformu osobního rozvoje na českém internetu, čím déle s více než 300 000 fanoušky diskutuji problémy, které se snaží vyřešit, tím zřejmější mi je, že lidé příliš často zaměňují sílu za slabost – vidí sílu druhých lidí tam, kde ve skutečnosti je jejich slabost, a přehlížejí vlastní sílu tam, kde ve skutečnosti překonávají svou slabost.
Rozhodl jsem se tomu věnovat dnešní Řešidlo. Co je Řešidlo? Každý všední den odpovídám na jeden dotaz čtenáře svých knih nebo magazínů. Dnes odpovím nejen následujícímu tazateli, ale všem, kteří mají podobný problém: „Petře, právě jsem dočetl Vaši knihu Cítit rozumem, myslet srdcem. Zaujala mě část o tarpanovi, nepolapitelném koni, který byl nakonec na celé planetě vybit, protože lovci nedokázali unést to, že se nedal osedlat, zkrotit, podmanit. Vy na příkladu tarpanů ukazujete ponižování ve vztazích. Je mi dvacet let, rád bych byl dobrým a silným partnerem, ale vlastně nevím, co přesně to je. Silný by přece měl být ten, který nad všemi vítězí, všechny si podmaní, zkrotí, osedlá. Ale Vy právě takového člověka považujete za slabého, nebo dokonce slabošského. Co je tedy síla, a co slabost?“
Zničit, nebo zvednout – co je síla?
Když jsem na podzim vedl tříletého syna do školky, před budovou stála maminka s podobně malým chlapečkem, který plakal. Nechtěl do školky. Víte, děti v tomhle věku se zpočátku do školky těší. Mají pocit, že je maminka vede tam, kam jít chtějí. Časem pochopí, že do školky musejí. A v tu chvíli začnou plakat. Ačkoli jim tam není špatně, brání se, protože už vědí, že tam musejí, i když nechtějí. Ta maminka synovi domlouvala: „Neplač. Chlapi přece nepláčou.“ A já jí říkám: „Paní, ale chlapi pláčou! Proč by nemohli? Pláč přece není znamením slabosti, ale síly člověka. Schopnosti uvolnit své emoce, neskrývat je, dovolit si být člověkem. Kluci jsou už odmalička vychováváni v omylu, slabost je zaměňována za sílu a z toho plyne ta zmatenost.”
Ve starověkém Římě císaři dlouho žili v přesvědčení, že síla znamená uplatnit moc někomu dát setnout hlavu. Pak v roce 161 usedl na trůn Marcus Aurelius. Říkalo se mu „filozof na trůnu“, protože on jako první, když došlo na popravy a žádosti o milost a když mu poradci říkali: „Síla, pane, je tu žádost o milost odmítnout a člověka popravit“, on jako první řekl: „Ne. Pravá síla znamená moci někoho zabít a neudělat to. Je to dvojí síla. Převaha nad soupeřem i schopnost...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům