Jak se dějí zázraky v lidském životě

Věříte na zázraky? Myslím zázraky, které vyvěrají z neochvějné lidské víry a touhy žít.

Nebo jste ještě nepoznali moc myšlenky? Ještě nevíte, co dokáže silná lidská představivost, naděje umocněná vizualizací?

Když jsem tvořil nové vydání magazínu FC Jak funguje představivost o všem bohatství, které je skryto v lidském myšlení, měl jsem před očima i příběh tohoto muže. Pokud rozumíte anglicky, můžete kliknout na video – svůj život Vám popíše v pouhých 7 minutách, přitom velmi silných.

A pokud anglicky úplně nerozumíte, čtěte, prosím, dál příběh zázraku v běžném lidském životě.

Naděje

Michael Crossland je Australan. V jedenáctém měsíci života mu diagnostikovali neuroblastom – zhoubný nádor, napadající centrální nervový systém, a to v mezním stadiu čtvrtého stupně. Lékař pověděl mamince: “Nemůžeme nic dělat. Odneste si chlapečka domů a umožněte mu, aby těch pár posledních měsíců, které mu v životě zbývají, prožil s rodinou.”

“Ale každý člověk,” namítá Michael, “přece má možnost volby. A tyto volby, které činíme den co den, dokážou změnit naši budoucnost.” A právě to si opakovala jeho maminka.

Proto lékaři položila jedinou otázku: “Nechci vědět, jak vysoká je pravděpodobnost, že můj syn zemře. Chci vědět, jak vysoká je pravděpodobnost, že může přežít.”

Uvažovala takto: Přece musí nějaká, byť sebemenší, naděje být! Vždycky je přece naděje…

A opravdu byla – podle lékaře čtyři procenta!

Chtěli byste vykřiknout: Jenom čtyři procenta? Ale ne tak Michaelova maminka.

My všichni obvykle řešíme, jestli “naše sklenka” je z poloviny prázdná, nebo z poloviny plná. Michaelova maminka tak odcházela z nemocnice se sklenkou, která pro někoho byla z 96 % prázdná. Ale ona se na ni dívala opačně. Pořád žila tou 4% nadějí. “Maminka,” vzpomínala Michael, “vždy říkala, že kromě LÁSKY je NADĚJE tím nejsilnějším slovem.”

Víra

A tak hledala informace pro zvýšení té naděje. Dozvěděla se, že jeden doktor přiletěl z Ameriky s látkou zvanou DTIC. V Austrálii hledal 25 dětí, postižených právě neuroblastomem, na nichž by DTIC otestoval. Michaelovu maminku důrazně upozornil, že preparát zkoušeli dosud jen na zvířatech. Ale – BYLA V TOM NADĚJE.

Michaelova maminka nakonec učinila rozhodnutí, že její synek se stane jedním z těch 25 dětí.

“Vyprávěla mi, že mi ten zkušební lék začali podávat jedno úterý v devět ráno. Během prvního měsíce postupně zemřelo dvacet z těch pětadvaceti dětí. Devadesátý den podávání preparátu zemřelo v pořadí čtyřiadvacáté. Moje maminka viděla, jak nemocniční zřízenec pokaždé přijde, zazipuje další vak s dětským tělíčkem a odváží ho pryč. Každý den se jí opakovaně ptali, jestli mi opravdu dál chce podávat ten přípravek – každý den to bylo její rozhodnutí.”

Načež Michael podotýká, aby to uvědomění nikdy nezapadlo: “Lidé, patříte, podobně jako já, mezi šťastné. Ne proto, že jsme naživu. Ale proto, že nikdo z nás nikdy nemusel být v její kůži. Maminka to měla strašně těžké. Musela svému dítěti den co den podat ten neznámý preparát, o kterém věděla, že zabil do té doby každé dítě, které jej požilo.”

Zázrak

Sedm let strávil Michael v nemocnici, než ho byli ochotni propustit domů. Když tak učinili, jeho maminka opět slyšela katastrofický scénář: “Váš syn nikdy nebude moci chodit do školy, dělat žádný sport, bude odkázaný na pobyt doma, a pokud se dožije puberty, bude to zázrak.”

“Ale moje maminka věřila na zázraky,” zdůraznil Michael. A podotýká, že mnoho lidí si “zázrak” představuje jako dar shůry. Ve skutečnosti tím zázrakem může být rozhodnutí, “obyčejný” čin.

“Moje maminka vždy věřila, že zázrak je spojený s touhou. Že pokud po něčem opravdu hodně toužíme, může se stát ,zázrak’. A tak se snažila ve mně v první řadě rozpálit nějakou touhu.”

Jak postupovala? Michael vzpomíná, jak maminka koupila dětskou rukavičku a míček, obojí se suchým zipem. Rukavičku mu jako malému navlékla na ruku a míček házela přímo do dlaně. A pořád zvětšovala vzdálenost. “Začalo mě to bavit. A pak, jako kluk, jsem jí řekl, že mám sen – jednou být baseballistou a hrát v Americe.” A dodává: “Lidé v Austrálii se mi smáli. A já jsem si všiml, že cizí lidé Vám nikdy neřeknou, co dokážete, vždycky jenom to, co nedokážete. Přitom já jsem byl rozhodnutý udělat všechno, co je v mých silách, abych svůj sen uskutečnil.”

Touha

Lékaři věděli, proč malému Michaelovi nedoporučují sport. Byl zesláblý.

Ačkoli se snažil zesílit, tělo se bránilo, vypínalo. “Ve dvanácti jsem měl první srdeční záchvat. Pak infekční mononukleózu, pak bakteriální meningitidu. Lidé mi pořád říkali, že to nedokážu. Pro mě to ale znamenalo vyvinout ještě větší úsilí, abych nejen je, ale i sebe přesvědčil, že dokážu hrát baseball. Bylo mi sedmnáct, když jsem v USA podepisoval profesionální smlouvu.”