Hádka. V češtině má negativní význam. Kdekdo říká: Nechci se hádat.

Přitom v angličtině se hádat řekne argue. Od slova argument.

Dohadovat se tedy znamená snášet argumenty. Prezentovat a obhajovat svůj postoj. Jednat.

A to hlavně proto, že ve vztahu se potkávají dvě odlišné bytosti, které mohou mít jiné životní názory, hodnoty, zkušenosti, rozhledy. Partneři mohou sdílet společnou cestu, a přitom občas zjistit, že se neshodnou v dlouhodobých snech, vizích, cílech. A tak spolu potřebují MLUVIT – vysvětlit si, v čem se rozcházejí, a najít kompromis nebo konsenzus.

Hádka ve smyslu argumentování tedy je přirozenou součástí vztahu. Neznamená, že proti sobě stojí dva soupeři. Hádka není souboj. Jak píšu v knize 250 zákonů lásky, ve vztahu nikdy není jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy jen dva vítězové, nebo dva poražení.

Lidé se mě často ptají: Je špatné, když se hádáme? Není. Ale je špatné se hádat špatně. Tedy tak, aby se dva lidé vzdalovali. Dohadování se má sloužit ke sblížení lidí, názorů, cest. A různé problémy přicházejí do vztahu ne proto, aby jej oslabovaly, ale aby ho prověřovaly a ideálně posilovaly, pokud ten vztah opravdu stojí za to.

Jak se to pozná? Jak vést konflikty ve vztahu, aby směřovaly k vyřešení problému, ne k vytvoření nějakého dalšího? Jak se odlišují stavitelé od bořitelů? S kým má vztah dlouhodobou perspektivu, a s kým je každá minuta ztracená?

Konstruktivní hádka

Psychologie ráda pracuje s pojmy jako konstruktivní prohra (ve sportovní psychologii). Ano, když se z prohry dostatečně ponaučíme, respektive když nás donutí na sobě víc pracovat, víc trénovat, pak se prohra stane požehnáním, iniciací lepší budoucnosti. Slovo konstruktivní proto psychologie spojuje i s hádkou. Hádat se dá destruktivně, tak, že proneseme nejplamennější projev v životě – kterého už za minutu litujeme, protože spálíme to, co nelze vrátit. Anebo existuje konstruktivní hádka se svými sedmi principy, při jejichž dodržování vztah posilujeme, neoslabujeme.

V tomto článku se pokusíme je objasnit jeden za druhým.

Základní vhled

Žáci, které jsem dříve navštěvoval ve školách každé pondělí, se mě občas ptali: Co je vlastně vztah a na co se v něm připravit? Odpovídal jsem jedním slovem: ROZDÍLNOST.

Vpouštíme-li do svého života jinou osobu, s ní přichází odlišnost. A také by z její i z naší strany měly automaticky přicházet tolerance a respekt. Jinak vzájemný vztah nemá šanci.

Už Viktor Frankl, legendární rakouský psychiatr a neurolog, říkal, že vztahy nerozbíjí primárně rozdílnost povah, postojů, hodnot či prahů bolesti, ale způsob, jakým partneři s odlišností toho druhého nakládají. Jinak řečeno: Šťastně fungovat spolu mohou dva lidé jedině tehdy, udělají-li z rozdílnosti přednost – uvědomí-li si, že jejich vzájemnou odlišností vztah získává, ne ztrácí. Zjednodušeně řečeno: Dvě odlišné hlavy vymyslí víc. Dvě odlišná srdce se dokážou lépe podpořit (jeden si těžce bere určitý problém, zatímco druhý s jiným postojem se dokáže nad stejný problém povznést). Opakuji: To, že jsme odlišní, MUSÍ být VÝHODA!

Kdybychom byli všichni stejní, pak druhý zkolabuje tam, kde zkolaboval první. Právě odlišností jsme společně silnější, partnera v krizi může druhý pozitivně doplnit, vyvážit, zvednout. K tomu je však nutné přes všechnu odlišnost zůstat v jednom týmu. Jak apeluji na obalu mé knihy 250 zákonů lásky: Vztah je jako dvojkolo. Nejde, aby jeden šlapal a druhý brzdil – pak nejede.

Láskavosti

Ne, to není překlep. Laskavost je od slova láska. Láska je základem fungování vztahu. Láska nám říká, že to rozhodně není tak, že by šťastné vztahy neprocházely problémy. Naopak, těmi procházejí všechny vztahy, ale jen správné vztahy je společně překonávají. Vztah totiž není jen o prožívání dobrých časů. Dokonce lze říct, že v dobrých časech partnera nepotřebujeme. Vztah se pozná hlavně ve špatných časech. Tehdy někoho potřebujeme při sobě – oporu, vrbu, pomoc.

Frankl řekl, že správná je taková hádka, která končí vzájemným objetím a slovy: “Miluji Tě.” Je to možná trochu romantické, ale fakt je, že láska je hlavně čin – správné chování k druhému. Tedy správná komunikace, naslouchání, porozumění, dosažení sblížení.

Ne-shody = dočasný stav, kdy se dva nemohou shodnout. Doslova NEMOHOU, protože se liší svou minulostí, poznáními, zkušenostmi, představami. Ale právě o tom je vztah – hledat to, co spolu můžeme mít společné. Kde je vůle, je cesta. Ale vůle musí být oboustranná. Potom je společná i cesta.

Psychologie zná 7 základních láskavostí. Ty poznáme právě v hádce. Každá z těch láskavostí by vydala na samostatnou kapitolu, já je popíšu alespoň bodově (více v knize 250 zákonů lásky).

1. láskavost: OBA PŘIJÍMÁME ODPOVĚDNOST

“To není můj problém, ale Tvůj problém.”

Věta typického NEpartnera.

Vztah, milý NEpartnere, není zápasnický ring, ve kterém se perou dva soupeři. Vztah je jedna společná loď, na které oba plují. Co je na lodi, je společný problém. Vždycky.

Představme si kánoi s proraženou dírou v trupu. Klesá, ale pár se hádá, kdo za to může. Odpověď je snadná – za zhoršující se situaci mohou OBA rovným dílem. Kdo se v těžkostech snaží primárně potopit druhého, potápí ve skutečnosti společnou loď. Utěsnit díru mohou jen činy, ne slova, jen čtyři ruce, ne jedna dlaň. To je první předpoklad vyváznutí z neshod: JSME NA JEDNÉ LODI. Nikdo z nás SÁM nezachrání vztah. Dokážeme to pouze oba. Přijmeme-li 50% spoluodpovědnost, je na naší straně zároveň z 50 % i řešení. Tak co, zvládneme to SPOLU?

2. láskavost: OBA SE NASTAVUJEME POZITIVNĚ

Negativní postoj nemůže vytvořit pozitivní výsledek. Jestliže jeden boří, nemůže se druhému podařit nic postavit. Negativní postoj vyznačuje nepřítele. Stavění se na odpor. Individualistu. Nezájem stavět.

Ve své knize Dvanáct srdcí, která je právě o zvládání vztahu s bořícím partnerem, přirovnávám takový vztah k pozici dvou dětí, jež si hrají každé na jiném pískovišti. Jestliže si hrajeme každý na svém pískovišti, pak nikdy nepostavíme společný hrad.

Úspěšný dlouhodobý vztah nepadá z nebe. Začíná z ničeho a musí se stavět, vytvářet. Jako věž z kostek. Je nutné společně překonávat stále větší problémy se stabilitou, učit se z pádů, sdílet dobré i zlé, podporovat se, vzájemně růst. To všechno jsou projevy pozitivity.

Chceme-li stavět, musíme tvořit. Bude-li jeden bořit, nic nepostavíme. Dá se to říct i tak, že na vztah jsou zapotřebí dva, na jeho rozbití jen jeden. Tak co, budeme...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům