Co je pro děti lepší:
Mít při sobě mámu i tátu, ale v nenávistném vztahu, a žít v jedovatém ovzduší?
Nebo raději prostředí jednostranné lásky, které přichází tu s tátou, tu s mámou, ačkoli spolu již nežijí?
Je opravdu lepší, když se partneři snaží udržet společnou domácnost za každou cenu? A to i když to odnášejí děti?
Nebo děti spolknou iluzi šťastného manželství, hru, která trvá, dokud se na své rodiče zblízka dívají?
I to jsou otázky, které mi zasíláte společně s konkrétními situacemi, jež ve vztahu zažíváte, a ptáte se na pozitivní východisko. Diskrétními otázkami s přáním na soukromou odpověď, kterou nikdo neuvidí a neuslyší, se zabývám v FC Klubu (a programu FC Premium), prostředí určeném jen nám dvěma: mně a tazateli. Jako autor pěti knih o partnerských vztazích si ale nechávám ještě možnost mluvené komunikace, říkám mu Řešidlo. Jde o seriál podcastů, ve kterých každý všední den zodpovídám jeden Váš veřejný dotaz. Dnes odpovím nejen následujícími tazateli, ale každému, kdo prochází podobným dilematem. Jeho dotaz zněl:
„Petře, nerozumíme si s manželkou. Už spolu skoro vůbec nekomunikujeme, trápíme se, ale také si říkáme: Máme děti. Nepořizovali jsme si je proto, abychom pak žili každý jinde. Na druhou stranu, ani před oltářem jsme nestáli proto, abychom pak žili spolu jako dva cizí lidé. Oba máme už jiný vztah. Ale pořád nevíme. Máme od sebe odejít? Jak to ponesou děti?“
Zopakuji, že tento problém je tak individuální, že je těžké dát univerzální odpověď. Pro podrobnější rozebírání mi, prosím, napište do FC Klubu. Ale přesto povím něco obecně:
Mise rodičů
Rodiče jsou tu od toho, aby dětem dávali příklad.
A tím nejlepším příkladem pro děti je ukazovat jim, že ať je situace sebehorší, vždycky existuje nějaká pozitivní cesta. Jinak řečeno: Ukazovat jim, že každý problém má POZITIVNÍ řešení. To znamená řešení, aby se oba rodiče nepotrápili životem. A teď je jedno, jestli se trápí ve vztahu, nebo mimo něj – třeba proto, že v důsledku vypjatého rozchodu pak nevídají své děti.
Prvořadá otázka v jakémkoli dilematu tohoto typu tedy není ani tak CO máme udělat, jako spíš JAKOU energii nám konkrétní řešení přinese. Tím se snáz dobereme správné odpovědi. V tomto případě:
- Odejdu, ale zlepším tím atmosféru, ve které vyrůstají děti? Super.
- Zůstanu, ale bude doma velké dusno? Tak to ne.
- Odejdu, ale vystavím děti existenčním problémům, protože maminka je neuživí a já potřebuji s maminkou bojovat, trestat ji, mstít se jí? Tak to ne.
- Vyvolám u dětí svým setrváním nebo odchodem nenávist? Tak to ne.
- Zůstaneme v jedné domácnosti, ale dokážeme se chovat dospěle? Super.
Na příkladu těchto otázek, které pracují s energií situace, je možné vidět, že to dilema vlastně není ani tak o dětech, jako o dospělých. Přesněji: o jejich dospělosti.
Vím, je zvláštní zpochybňovat dospělost u dospělých lidí, tedy těch, kteří přesáhli věk osmnácti let, ale mnozí takzvaně dospělí vůbec nemusejí být vztahově vyzrálí a svým způsobem mohou být mnohem víc “dětmi”, a to v tomto smyslu urážím děti.
Položme si tedy otázky: Jak dospěle se k sobě vůbec dokážeme chovat, ať už spolu jsme, nebo nejsme? Jaký příklad svým dětem dáváme? Chceme jim uškodit, zlomit jejich zdraví? Či nám opravdu záleží NA NICH víc než na vlastním egu? – To jsou důležité otázky. ...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům