Můj dnešní článek Jak se úspěšní lidé přenášejí přes pomluvy strnul lavinu dotazů. Zajímá Vás myšlení těch, kteří střetli velký problém a dokázali si nastavit mysl tak, aby nepřestali věřit v jeho zvládnutí, nedali se odradit, šli dál svou cestou, podobně jako jsem to ukázal v nedávném článku o Coco Chanel Kde vzít sebevědomí, když ve Vás nikdo nevěří.
Své podvečerní podcasty věnuji dodatečným odpovědím na otázky, které mi kladete. Souvisejí s mými knihami, magazíny nebo právě pravidelnými články na FirstClass.cz, největším portálu osobního rozvoje. Jsem sice spíše píšící autor, ale v případě Řešidla, seriálu mých každodenních podcastů, odpovídám mluveným slovem. Poslouchat můžete ve Spotify a dalších podcastových aplikacích či v přehrávači výše. Zde je přepis mého hlasu. Dnes ze všech dotazů vyberu tento:
„Petře, od začátku Vás poslouchám na Spotify a pokaždé mám cukání Vám napsat svou otázku. Dnes už musím. Motivoval mě už Váš podcast Proč když se něco pokazí, začne se kazit úplně všechno. Fascinuje mě ta jednoduchost. Stačí přepnout myšlenky z negativních na pozitivní a život se úplně změní. Já to pořád nedokážu. Poraďte mi, prosím, i s ohledem na Váš dnešní článek o přístupu úspěšných lidí k pomluvám, jak se z překážky v hlavě dělá příležitost.“
Jen jeden z tisíce příběhů
Kdo čte můj koučovací magazín od začátku, ví, že už od roku 2011 přibližuji příběhy těch, kteří se ptali ve stejných situacích jako Vy, a ukazuji způsoby, jak si poradili. Těch inspirativních lidí jsou ne desítky, ne stovky, ale už tisíce. Který příběh mám vybrat? Zvolím jeden z příznačných.
Říká Vám něco jméno JIM STOVALL? Když mu bylo pouhých sedmnáct let, diagnostikovali mu speciální onemocnění, při kterém člověk postupně ztrácí zrak. Prognóza lékařů byla strašlivá: Úplně oslepneš nejpozději během deseti let. Tedy přibližně do sedmadvaceti let věku.
Lékaři se o mnoho nemýlili. Asi za dvanáct let se totiž jednoho rána Jim probudil a neviděl NIC. Nebylo to znenadání. Oči mu zhasínaly postupně den co den. To ráno ale poprvé viděl už jenom úplnou tmu. První Jimova myšlenka byla: “Po zbytek života už nikdy nic neuvidím.” Jeho první emoce byla panika, úzkost, strach, hrůza.
Ale Jim Stovall byl vždy bojovník. V těch sedmnácti letech, než v osudový den navštívil lékaře, měl obrovský sen. Hrál baseball, chtěl být světová hvězda. Tenhle sen se sdělenou diagnózou vyhasl. Copak lze odpálit nebo chytit prudce letící míček, když ho nevidíte? Jim ale provedl jen mírnou korekci. S vědomím trvale se horšícího zraku přešel jen k jinému sportu a dál si slíbil, že v něm bude světová hvězda. Začal vzpírat. Říkal si, že u zvedání činky oči tolik nepotřebuje.
Makal. Dokonce se probojoval na olympijské hry. Ale teď, když mu nebylo ještě ani třicet, a byl zcela slepý, to i v jeho hlavě vypadalo, že je se vším konec. Se vším.
Tady by jeho příběh mohl skončit
Dál už bychom pod jménem Jim Stovall mohli vést jen doživotně frustrovaného jedince. Nebo vzpomínku na kohosi, kdo si v zoufalství vzal život. A tyto myšlenky Jim Stovall opravdu měl.
Jenže jeho příběh tady...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům