Když Ti teď někdo tleskne za zády, okamžitě zareaguješ – lekneš se. A teprve pak Ti dojde, kdo to vůbec byl.
Měl to tak už pračlověk. Když ho překvapil například medvěd, okamžitě zareagoval – a až posléze jeho rozum pochopil, jak je pud vlastně moudrý:
- Ten pračlověk totiž okamžitě strnul – aby jakýkoli jeho pohyb nepřiměl medvěda zaútočit.
- Ten pračlověk okamžitě zbledl – krev z povrchových částí těla ustoupila do hlubších útrob, aby v případě medvědova ohnání tlapou pračlověk rychle nevykrvácel.
- Ten pračlověk třeba i vylekáním povolil svěrače – aby v případě medvědova silnějšího ohnání tlapou a protržení střev nedošlo k otravě pračlověka vlastními “odpadky”; proto šly z těla rychle pryč.
Pud, který jsme všichni dostali do vínku společně s například strachem, úzkostí, stresem, je velmi moudrý, tak jako vše, co patří k citu, intuici nevyjímaje. Mnozí lidé bohužel vnitřní hlas nevnímají nebo jím dokonce pohrdají, spoléhají jen na rozum, ale ten je vždy pozadu – dokáže události, jež jsme prožili, plnohodnotně vyhodnotit až zpětně. Rozum prostě potřebuje čas. Moře času. Jenže člověk často čas nemá. Musí jednat. Je pod tlakem. Vždy byl. Nejen pračlověk v džungli, i moderní člověk v dnešním světě.
Lidé, kteří se mi svěřují s problémy, se často ptají: Proč po mně cit chce něco jiného než rozum? Proč neROZUMím tomu, co se mi právě nyní děje, nebo k čemu je to dobré? Proč mě zamilovanost smýká směrem, kterým se trápím, kterému neROZUMí nikdo z mého okolí?
A hlavně: Proč často až s odstupem času docením určitou zkušenost, která mi v daném okamžiku připadala zbytečná, nepatřičná, nepotřebná a ubližující? Proč teprve s odstupem času dovedu vyjádřit vděčnost citu za sice pekelnou zkušenost, ale tolik potřebnou pro budoucnost? Proč to nevidím už v té chvíli, kdy takovou zkušeností procházím?
Na pěti konkrétních případech Vám dnes ukážu, jak je cit v těžkých chvílích moudřejší než rozum, a to, že nechápeme, proč se nám tyto situace dějí, ještě neznamená, že to časem nepochopíme – a dokonce že za to časem citu nepoděkujeme.
Model točitého schodiště
Představte si, prosím, točité schodiště, po kterém jste ještě nikdy nešli.
Rozum neví, co je v polovině, natož na konci.
Může o tom jen spekulovat. Může se bát to schodiště vyjít. Může vymyslet spousty důvodů, proč byste neměli vystoupat už na první schod. Co když někde zakopnu a rozbiju si koleno? Co když některý ze schodů bude vetchý a propadnu se dolů? Co když se nahoře ukáže, že odtamtud není nic k vidění? Co když se cestou unavím a uvíznu, ani nedojdu nahoru?
Tak vypadá běžné domněnkování člověka, který nemá relevantní data, a přesto sází pouze na rozum.
Naopak cit říká: Běž. Zkus to. Vystup na první schod, to zvládneš. Pak vystup na druhý, to také zvládneš, vždyť je to stejné jako vystoupit na ten první. Dej pozor, soustřeď se na každý další. Odpočívej. Věř. Buď v pohodě. Když můžeš, nezastavuj. Těš se nahoru – na ten opojný pocit, že to – navzdory odrazování rozumu – zvládneš.
Někdy to vypadá jako souboj dvou sil v jednom těle. Ale právě tak život zajišťuje, že máme o překážku postaráno. I kdyby nebyla nikde kolem nás, je v nás. Sami sobě můžeme být těmi největšími nepřáteli i přáteli. Záleží na nás, jak pracujeme s citem a rozumem.
Rozum u moci
Když pustíme rozum k moci, spustí domněnky. Nejčastěji je poznáme podle myšlenky Co když? Co když Ti ten člověk ublíží? Co když Ti už ubližuje? Co když za to nebude stát?
Rozum je opatrný. Krotí cit. Vyvažuje přílišné nadšení. Zchlazuje přílišné emoce.
Ale také funguje na základě minulosti.
Pro rozum je možné pouze to, co jsme už někdy dokázali. Proto mají děti zkraje života veškerý rozum utlumený. Kdyby neměly, nijak by nepokročily. Bály by se cokoli zkusit, a tudíž by se nikdy nenaučily chodit, mluvit ani cokoli jiného, u čeho potřebují více pokusů na zdokonalení.
Rozum (dospělého člověka) by jim pokaždé řekl: Nejde Ti to. Tak přestaň. Už to vzdej.
Všichni dospělí to přece známe – tenhle rozumový hlas.
Rozumový, ne rozumný. Rozum, který vyspěl zkušenostmi, totiž naopak už pochopil, že zkoušením a opakováním šancí se zlepšujeme, cvik dělá mistra.
Cit u moci
Všeobecně se říká, že kdo se řídí pouze rozumem, vypadá jako bez srdce.
A naopak, kdo se řídí pouze srdcem, vypadá jako bez rozumu. Cit je totiž naděje. Kdo se řídí pouze citem, soudí druhé podle sebe – a zapomíná, že všichni lidé nemají stejné srdce. Tento cit se musí spálit, aby získal zkušenost – například že když se k druhým budeme chovat dobře, ještě to neznamená, že oni nám oplatí stejnou mincí. Cit je láska. Ale i láska potřebuje rozum.
Proto tam, kde vládne cit, člověk přes všechna ubližování není schopen odejít. Říká si: Teď je mi s tím člověkem zle, ale věřím, že jemu to dojde a změní se. Cit je také bolest. A proto má člověk jak cit, tak rozum – potřebuje obojí. Cit ho dovede ke zkušenosti a rozum potom musí spolupracovat s pamětí. Jen tak nedovolí opakování stejně špatné zkušenosti podruhé.
Nech se vést citem, ale rozum ber s sebou
Lidé s vysoce aktivovaným citem (intuicí, viz magazín Jak funguje představivost) vycítí, že jim druhý lže, že je podvádí, že na něj není spolehnutí. Vycítí to, ale přesto nejsou schopni jednat racionálně. Stávají se obětí sebe sama, jejich láska se překlápí v závislost a jsou pak bohužel schopni i opakovat špatné zkušenosti. Nepoužívají totiž rozum. Tomu, aby se to změnilo, jsem věnoval celou jednu knihu Cítit rozumem, myslet srdcem. Pokud ji potřebujete, čtěte ji.
Rozum dokáže analyzovat. Zohledňovat minulost, zpytovat přítomnost, vážit budoucnost. Díky němu jsme schopni v budoucnosti žít lépe než v minulosti – nevycházet to schodiště, které se už jednou ukázalo jako vetché či životu nebezpečné. Kdo rozum nepoužívá, jde nahoru znovu ve víře, že čas snad to vratké schodiště spravil. Rozum ví, že čas všechno jedině zhorší. Samo se totiž nespraví nic.
Současně však rozum potřebuje cit. Jinak je schopen velmi drsně působit proti člověku. Cit je láska a rozum doplněný citem funguje jako soucit. Ano, vyčítáme-li si minulost dobře, děláme to soucitně. Zejména když si odpovídáme na sžíravé otázky typu:
- Proč jsem s druhým zůstával tak dlouho, když jsem věděl, že to nedopadne dobře?
- Proč pořád miluji někoho, o kom vím, že mi ubližuje?
- Proč, i když jsme se po racionální dohodě rozešli, pořád oba cítíme, že k sobě patříme?
Vztahu rozumu a citu jsem věnoval celou jednu knihu. Pro všechny je pořád k dispozici ZDE. A pro lepší pochopení zkušeností, které nabíráme citem (a později je interpretujeme rozumem), uvedu slíbených pět modelových situací – s ukázkou, jak nás rozum, dáme-li mu přednost, může paradoxně o rozum připravit:
1. modelová situace: Partner si na nás dělá čas, jen když mu to je příjemné
Tak začínají mnohé odstíny manipulace (viz článek 5 typů manipulátorů aneb Proč lidé, kteří pro nás dělají tak málo, pro nás znamenají tak mnoho). Nejdříve: “Ťuťuňuňu, miluji Tě”, pak “Nezlob se, poslední dobou toho mám moc (rozuměj: Už pro mě nejsi tak důležitý).”
ROZUM NÁM V POČÁTCÍCH NAMLOUVÁ: Nejsi druhému dost dobrý. Musíš se víc podbízet, doprošovat. Musíš mít pro něj větší hodnotu.
ALE CIT UŽ TEHDY KŘIČÍ: Naopak, nesmíš se ponižovat = snižovat svou hodnotu! Copak lze snižováním jakékoli hodnoty zvyšovat její hodnotu?
Cit obvykle trpí. Domněnky rozumu, podporované strachem ze ztráty milovaného partnera, nás obvykle vedou k ponižování, pozici hadru nebo pejska (viz článek O osudu pejsků na zavolání).
Slabý rozum přebírá vládu jen proto, že nemáme relevantní data – partner s námi obvykle pozitivně nekomunikuje, tudíž nevíme, proč se k nám tak chová. A když nevíme, domýšlíme si to. A cit strašlivě bolí – sabotuje náš nerozumný postup.
Jednou to celé rozum pochopí: že pseudovztahy, ve kterých se partneři potkávají jen tehdy, když je to jednomu příjemné, působí idylicky – nemají problémy. Nemají kdy si je vytvořit. Zdánlivě. Ve skutečnosti mají jeden problém mají, a to fatální: Nejsou schopny vůbec budovat vztah.
Dokonalý vztah nepadá z nebe tak, že do sebe na ulici nebo na internetu vrazí dva dokonalí partneři. Dokonalý vztah se vytváří společným úsilím dvou NEdokonalých jedinců, kteří za pomoci komunikace, porozumění a tolerance překonávají rozdílnosti ve svých povahách, výchovách, zkušenostech, hodnotách a pohledech na svět.
Úspěch (v jakémkoli odvětví) lze definovat dvěma slovy: překonávání problémů. Pár, který nepřekonává žádné problémy, nikam nekráčí, ale stojí. Schopnost dělat...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům