Když s lidmi řeším jejich problémy v soukromé zóně (FC Premium), zdůrazňuji jim:
- Ještě nevznikl zámek, ke kterému by současně nevyrobili klíč. Každý problém má své řešení.
- Každá poklička má někde svůj hrnec. Ještě se nenarodil člověk, který by na Zemi neměl svůj správný protějšek.
Nejdůležitější však je, že problémy se nevyřeší samy. Tak jako správný protějšek nespadne z nebe. Životní láska se totiž nepotkává, ale vytváří (viz kniha Čtyři prány štěstí). A potom se z “Promiň, nemiluji Tě” může stát “Prosím, potřebuji Tě”.
Fáze míjení
Povím Vám typický příběh.
ON by pro ni udělal všechno. Miloval ji totiž.
ONA si uvědomovala, jak je on pro ni cenný. Věděla, že upřímnou lásku nepotká na každém kroku. Ale “nebylo to tam”. Její srdce mlčelo. Zkusili i vztah. Ale nešel udržet. On do něj tlačil veškeré láskyplné emoce, ona jen přátelské. Nakonec se – z obou stran bolestivě – rozdělili.
“Proč?” naříkal on. Bál se totiž, že nikoho, koho by tolik miloval, už nepotká.
“Proč?” bědovala i ona. Bála se totiž, že nepotká nikoho, kdo by tolik miloval ji.
“Proč nám to srdce dělá? Proč se zamiluje v nesprávný čas?” hořekují často lidé, kteří si myslí, že se nepotkali “ve správnou chvíli”. Mýlí se. Potkali se NAPROSTO VE SPRÁVNOU CHVÍLI. Jen dělají jednu nesprávnou věc: soudí “celou knihu” podle “jedné kapitoly”.
Fáze rozpojení
Knihu Čtyři prány štěstí jsem psal proto, abychom porozuměli, co je vlastně život. A abychom mu více důvěřovali. Hlavně život je změna a změna je život. Čím nešťastnější chvíle zažíváme, tím více pak oceníme ty šťastné, které přijdou. A ony přijdou – jestliže životu DŮVĚŘUJEME.
Život je jako kniha. Postavy, které vstoupí do našeho příběhu v první kapitole, v něm nemusejí vydržet až do konce. Děje se různě proplétají. Nejsou to zápletky, ale doslova propletky. Každý jdeme jinou cestou a každý také zrajeme jinak – to, že se někdy potkáme a shodujeme, ještě neznamená, že to tak bude navždy. A podobně, když se nyní míjíme, ještě to neznamená, že se naše cesty někdy opět neprotnou a nesblíží natolik, že spolu splynou. Užijme trochu napětí.
Aby rozpojení mělo naději na pozdější opětovné spojení, je však nutné dodržet několik zásad. Dovolíte? Mohu je přiblížit?
“Promiň, nemiluji Tě”
Upřímnost, které bychom si měli vážit. A byť pocity momentálně bolí, zkusme o té větě více přemýšlet. Co nám tím protějšek o sobě vlastně říká?
Možná to, že jsme pro něj velmi důležití, jen prozatím chybí z jeho strany láska. Zkusme v takové chvíli netrvat na nálepkách. Přestaňme rozlišovat: Miluješ mě, proto jsi pro mě dobrý…, a proti tomu Nemiluješ mě, proto jsi pro mě špatný… Proč tak podceňujeme pouhé přátelství? Nevídáme vztahy, kde přítel může být i víc než manžel? Neznáme příběhy, kde se přátelství po čase změnilo v partnerství? Neměli bychom lidi spíš rozlišovat na ty, s nimiž se cítíme dobře, bez ohledu na to, jak je škatulkujeme? Neměli bychom zejména oceňovat to, že nás podporují, neopouštějí, potřebují? To poslední stojí za zvážení. Protože láska začíná s POTŘEBOU.
Nesuďme zítřek podle dneška. Možná si partner (“kamarád”) potřebuje ještě něco prožít, než se k nám vrátí. Možná to něco jeho vztah k nám ještě víc posílí. Možná si uvědomí, co pro něj znamenáme a že nejsme jen přátelé. Ale nebudu předbíhat. V každém případě učme se větu “Promiň, nemiluji Tě” doplňovat slůvkem ZATÍM. Pamatujme: Život je změna a změna je život.
“Prosím, potřebuji Tě”
V knize Čtyři prány štěstí ukazuji skutečné příběhy beznaděje, které se změnily v radost. A to jen proto, že lidé nepropadli rezignaci. Říkal jsem jim: Nic nezměníš, když nic nezměníš.
Učili se rozumět životu. Jako ON a ONA. ON si tolik přál už založil s ní rodinu. ONA chtěla ještě poznat svět. Získala práci na opačné polokouli. ON, milující, myslel, že ji už navždy ztrácí. Jen nerozuměl životu. Nedůvěřoval mu. To byl můj úkol – obnovit v něm lásku k sobě, k naději, ke změně. Protože ONA skutečně na opačnou polokouli odletěla. Ale to bylo dobře. Ačkoli fyzicky se vzdálila, jejich osudy se přiblížily.
“Psala mi, že tam zůstane tři roky,” řekl mi hořce. “Nebudu na ni čekat, najdu si jinou,” pravil zatvrzele. Zasmál jsem se. “Ty tři roky,” pověděl jsem, “uplynou tak jako tak. Nikdy nerezignuj na žádný sen, který stojí za to, jen kvůli představě dlouhé doby, která má uběhnout. Za ty tři roky bude ta dívka stát před Tvými dveřmi a skočí Ti do náruče.” Nevěřil mi. Jsem na to zvyklý.
Tři roky uplynuly a ONA před těmi dveřmi stála. Prožila těžké časy, zlé vztahy, mnoho prohrála a ztratila. To ji naučilo vážit si každé hodnoty, kterou má, a hlavně pochopit důležitost někoho, kdo ji nikdy neopustí. Když ON otevřel dveře, úžasem oněměl. Slyšel: “Prosím, potřebuji Tě.”
Fáze připojování
Nikdy nesuďme celou knihu podle jedné kapitoly. Teprve čas ukáže, jak moc člověku chybíme a jak moc nás potřebuje. ON pochopil, že těm třem rokům už nikdy neřekne “ztráta času”. Pro NI to byla investice. Daleko od něj si mohla uvědomit to, co by JÍ nikdy po JEHO boku asi nedošlo – jak je ON pro ni vzácný. I láska potřebuje svůj správný čas. Tak jako pupeny, než na stromě rozkvetou.
Odpusťme životu, že není po celou dobu “perfektní”....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům