Prožijete spolu kus produktivního života, máte spoustu nádherných vzpomínek, je toho tolik, o čem byste mohli každý večer rozmlouvat, a přesto – jak se děti proměnily v ptáčata a vyletěly z rodinného hnízda, něco se změnilo. Změnil se vztah mezi vámi.
Jak to, že si najednou nemáme co říct?
Jak to, že zdánlivě nemáme nic společného?
Odkud se vzal pocit, že se spolu jen nudíme, není co plánovat ani proč, dny už jen krájíme?
I takové otázky mi chodí do Řešidla, seriálu mých podcastů, ve kterých každý všední den na Spotify, Google Podcasts a Apple Podcasts zodpovídám nejčastější dotazy, jež mi svěřujete.
Pokud mi chcete položit otázku důvěrněji – tak, aby to nikdo jiný neviděl či neslyšel –, můžete využít buď písemnou formu (speciální platforma v diskrétní zóně pro členy FC Premium), nebo se mě zeptejte ústně při osobním setkání (přijďte v neděli 28. června do pražské Lucerny).
Dnes odpovím nejen autorovi následujícího dotazu, ale každému, kdo má podobný problém:
„Zaujalo mě Vaše vyprávění o ročních obdobích ve vztahu. Mám pocit, že na nás s manželkou dopadla ,zima’, která už neskončí. Všechno začalo odchodem dětí, které vyrostly. Zdá se, jako by náš vztah vznikl a fungoval jen kvůli nim. Když odešly, ztratil smysl. Neumíme se se ženou bavit, smát, nevíme, co jen my dva dělat. Žijeme, jedině když nás znovu navštíví děti. V čem děláme chybu?“
Nikdy nejste jen rodiče, ale také partneři
V partnerské psychologii se tomu říká syndrom prázdného hnízda. Postihuje ty páry, které si po celou dobu výchovy dětí neuvědomovaly, že děti jednou vyletí z hnízda a v něm zbudou jen oni dva. Neuvědomovali si, že nejsou jenom rodiči, ale také partnery – a obě tyto role musejí po celou dobu výchovy dětí rozvíjet. Jinak zůstanou jen rodiči, ale partneři mezitím “zemřou”.
Proto je důležité ve vztahu fungovat nejen jako rodič, a dokonce i nejen jako partner, ale vůbec jako člověk, jedinec, osobnost. I ve vztahu dál přemýšlet, co mě samotného naplňuje, co mě samotného na druhém přitahuje, potažmo co druhého přitahuje na mně. Nenechat to odumřít.
Oprašujte!
Já vím, že člověk má jen čtyřiadvacet hodin denně. Že musíte řešit domácí úkoly, vařit, prát, uklízet, koupat, uspávat. Ale časem ty děti zvládnou mnohé samy, zjistí, že mají nejen rodiče, ale i samy sebe – a i samy na sebe se mohou spolehnout. A totéž potřebujete i...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům