V diskrétní zóně mi píšou nebo při osobních setkáních za mnou chodí lidé, kteří “uvízli v pasti”. Milují někoho, kdo jim lásku neopětuje, či kdo jim přímo ubližuje. A nemohou odejít, protože…
Kdybyste se zeptali PROČ, neuslyšíte racionální důvod. Důvod, který byste pochopili rozumem, prostě není. Ti lidé obvykle opakují, že vědí, že se druhý nezmění, vědí, že jim kromě bolesti už asi nepřinese nikdy nic. A přesto zůstávají, protože…
ho milují,
jsou na něm závislí,
bojí se rozchodu,
bojí se samoty.
Už vztah je bolí, pekelně bolí. Nechtějí zažít ještě větší bolest, které se bojí v případě pozdních výčitek, lítosti, sebeobviňování.
Navíc… co když – bojí se – je chyba opravdu v nás samotných?
Co když toho pro druhého opravdu neděláme dost?
Co když si opravdu lásku nezasloužíme?
Co když pak zůstaneme sami?
Ano, až tak iracionálně, v rozporu s každým zdravým rozumem, uvažují lidé, kteří mají srdce na dlani, snaží se budovat vztahu, odevzdat se druhému.
A takoví mě kontaktují s otázkou PROČ: Proč v tomhle zůstávám? Proč se neseberu a neodejdu? Proč si věřím tím méně, čím víc bolesti ve vztahu zažívám?
A pak přidávají otázku JAK: Jak se z této pasti vymanit?
První úkol: pochopit kruh
Kdo četl mou knihu o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem, ví, že karma funguje na principu kruhu.
Kruh je všeobecně základní útvar přírody. Hoďte hranatý kámen do vody, na hladině se objeví kruh. V kruhu se točí celá příroda. Cyklicky se opakují děje, například roční období, a přitom v tomto kruhu nezůstává vše stejné, naopak opakováním zkušeností se vyvíjí. Stejně tak člověk: Historii, z níž se neponaučí, musí prožít znovu. Je nucen potkávat “stejné lidi”, zažívat “stejné chyby”, dokud nepochopí zkušenost, kterou mu předávají. Jednou z lekcí karmy je, že stejné činy přinášejí stejné výsledky. Abychom tedy přestali čelit stejným výsledkům, musíme změnit své činy. Díky tomuto principu kruhu jsme se naučili chodit (právě proto, že jsme opakovaně padali), mluvit či psát (ačkoli jsme si mysleli, že to nezvládneme). Kruh pomáhá seberozvoji.
Druhý úkol: pochopit nádobu trpělivosti
Základním nástrojem kruhu v nás je nádoba, které říkám nádoba trpělivosti nebo také nádoba bolesti. Ta se plní špatnými zkušenostmi s konkrétními lidmi. A protože se dostáváme do střetu s naší vlastní inkogruencí (více v Proč chceme jedno a děláme druhé) a opětovně dáváme nové šance lidem, o kterých tušíme, že je promarní, musí se tato nádoba nejdříve naplnit, abychom konečně bez výčitek dokázali odejít – od těch, kdo si nás neváží, k těm, kdo si nás vážit budou.
Co špatný zážitek, to jedna kapka jedu. Tou může být ubližující slovo nebo čin druhého, sražení naší hodnoty, ale i naše vlastní ponížení. A my zůstáváme, dokud tato naše nádoba nepřeteče.
Dokud není plná, jsme schopni vlivem inkogruence omlouvat svého partnera nebo sami sebe – že přece “není tak hrozný”, všechno “není jen špatné”, stačí jeden úsměv proti stu zraněním, a my mu dáváme novou šanci. Jakmile se však naplní, inkogruence skončí. Ve vztahu nás už nic neudrží. Ani sto úsměvů a proseb už nevyváží jedno jediné (poslední) zranění… Odcházíme.
(Připomínám: Více o tom např. v článku Proč muži ztrácejí všechno, když přichází ženské NIC)
Třetí úkol: pochopit skutečnou příčinu
Toto je nejcitlivější krok. Abychom v něm obstáli, musíme už chápat nejen to, že se v našem životě nic nezmění, když sami nic nezměníme, a nejen překonávat svou inkogruenci, ale také musíme být schopni pochopit toto: Neptej se člověka, který Tě zraňuje, proč to dělá. Ptej se raději sebe, proč se zraňovat necháváš.
To, že nám druzí ubližují, je totiž jejich problém, jejich rozhodnutí a jejich karma. Ale to, jak na jejich ubližování reagujeme, je už náš problém, naše rozhodnutí a naše karma. Když ve svém životě trpíme lidi, kteří nám ubližují, pak karma reaguje prostě: Přináší nám takových lidí víc. A nedělá to proto, aby nám ublížila ještě víc. Dělá to proto, aby nás probudila. Život s námi někdy musí zatřást, abychom se probudili.
Když nás neprobudí jeden člověk, který s námi jedná zle, musejí nás probudit dva lidé. A když nás neprobudí ani dva lidé, musejí přijít další. Naše vnitřní nádoba prostě musí přetéct, jinak v životě nic nezměníme. Pak neříkejme, že jsme ztratili roky. My jsme je investovali do mnohem lepší budoucnosti – ve které se už budeme vyhýbat lidem, kteří nás zraňují. Naše nádoba bude ve vztahu k nim už prťavá. Jednou bude stačit malé ublížení, a těmto lidem už nedáme šanci.
Ale musíme začít u sebe. Sebe totiž ovlivníme spíše než chování těch, kdo nám ubližují.
Proč tedy od ubližujících lidí neumíme odejít? Čeho máme málo na to, abychom se vzchopili?
A naopak: Čeho musíme mít více, abychom dokázali nejen odejít, ale už se nikdy nevrátit?
Při řešení Vašich problémů v diskrétní zóně (program FC Premium) i při osobních setkáních doporučuji pracovat na následujících pěti krocích:
1. krok: Přijmi realitu a odděl ji od fantazie
Zamilovanost nás učí žít ve světě, který neexistuje – ve světě, kde partner nemá žádné chyby, a když nějaké přece má, jsou malé a je jich málo, a naproti tomu má samé přednosti, všechny jsou velké a je jich hodně. Tento svět se po čase vytratí, tak jako růžový opar zamilovanosti.
Zbude “jen” realita. Svět faktů.
Kdo není schopen ustát tento přechod – ze světa iluzí do světa pravdy –, jen těžko se smiřuje s realitou a má sklon žít ve světě domněnek. Miluje nikoli reálného člověka, ale představu o něm. Představu, kterou si vytvořil na začátku a s jejímž rozplynutím se nehodlá smířit (inkogruence).
Takový člověk, vidí-li “změnu” partnera, propadá skepsi, že ji sám zavinil, odmítá tu tvář, které nyní čelí a která je skutečná, a naopak chce zoufale vrátit ten ideál, jenž ale nikdy neexistoval.
Přiznat si pravdu – například tu, že nám druhý UBLIŽUJE, že nás NEMILUJE – není snadné, tato pravda totiž dvakrát bolí – poprvé, když už její uvědomění zraňuje, a podruhé, když nás mění. Musíme, často i před cizími lidmi, přiznat, že jsme se mýlili a vyvodit z toho důsledky – hledat si jiné bydlení, někdy i jinou práci, odevzdat se samotě, riskovat, že co nevyšlo tentokrát, nám nemusí vyjít ani příště. A už tu jsou negativní smyšlenky a katastrofické vize (viz magazín Jak funguje představivost, který ukazuje, jak pozitivně pracovat s myšlením v nejtěžších chvílích).
Co pomáhá: Představit si svůj život jako mapu. Abychom mohli dojít do cíle,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům