Věřili jste, že vztah, který máte, bude navždy?
Věřili jste, že když stojíte před oltářem a skládáte manželský slib, už to nic nezmění?
Proč se tedy každý druhý oddaný pár dříve nebo později rozvádí? Kam zmizelo to navždy? Proč ti, kteří se bezpodmínečně milovali, se najednou bezpodmínečně nenávidí? Kde se co pokazilo?
Kde vzniká ta pochybnost, že možná nejsem v tom nejlepším vztahu, že jinde by tráva mohla být zelenější, že mi “něco schází”, ačkoli můj dojem byl, že takový den nikdy nepřijde?
I takové otázky mi posíláte do Řešidla. Každý všední den vybírám jeden Váš dotaz a odpovídám v několikaminutovém podcastu, které můžete odebírat a poslouchat na Spotify, Apple Podcasts nebo Google Podcasts. Pokud si přejete položit mi důvěrný dotaz tak, aby ho nikdo jiný neviděl a neslyšel, využijte diskrétní zónu (vstoupíte s členstvím FC Premium), nebo přijďte na některé z osobních setkání – nejbližší je 28. června v pražské Lucerně. Dnes mě zaujala tato otázka:
„Petře, poslouchám Vaše podcasty, čtu Vaši knihu Protože, moc mě baví, ale zatím jsem nikde nenašla odpověď na jedno Proč. Proč se člověk zamiluje přesto, že žije řadu let ve spokojeném a šťastném manželství? Přece, jestliže je spokojené a člověk je v něm šťastný, není možné se zamilovat do někoho jiného. Nebo ano? Je možné se zamilovat, aniž člověku něco chybí?“
Co časem může chybět v každém vztahu
Ano, je to možné. Nemylte se, prosím, myšlenkou, že dlouhodobému spokojenému vztahu nic nechybí. Jedno mu časem může začít chybět, ať je sebeúžasnější.
Pokud mluvíme o skutečně dlouhodobém vztahu, pak v něm už nebývá zamilovanost. Tak se totiž označuje počáteční fáze vztahového života, ve které se teprve poznáváme, objevujeme, a především NEKRITICKY jeden druhého milujeme. Zamilovanost je do značné míry zaslepenost, v níž zveličujeme přednosti a přehlížíme nedostatky, a to jen proto, aby vůbec mohlo vzniknout citové pouto mezi dvěma odlišnými a nedokonalými bytostmi, jež ale v zamilovanosti považují jedna druhou často naopak za zcela identickou, spřízněnou a dokonalou (víc jsem o tom mluvil v nedělním živém vysílání O zamilovanosti, lásce a závislosti). Tam, kde zamilovanost ustoupí, začíná láska, a to už je jiná forma poznávání, objevování, především je o KRITICKÉM milování.
Zamilovanost je idylická mimo jiné proto, že v zamilovanosti si jeden na druhého děláme čas tehdy, když nám to plně vyhovuje, to znamená jsme spolu hlavně tehdy, když je nám dobře, když se jeden na druhého těšíme, máme na sebe náladu, nemáme starosti, chceme spolu být. Zatímco v lásce jsme spolu bez ohledu na to, jestli na sebe máme čas, chuť, energii.
Láska je více o praktické formě soužití než o romantice. Láska je už společné bydlení, společné závazky, společná odpovědnost, společné problémy, společné hádky, krize, jež musíme zvládat bok po boku. V zamilovanosti, když ztratíme náladu, řekneme: Promiň, dnes nemám svůj den, měj se hezky, zavoláme si jindy, uvidíme se jindy. Ale když máme společné úkoly, děti, jen tak nejde říct: Promiň, dnes není náš den. Jestli jsou děti nemocné, nebudu rušit, přijdu za měsíc.
V zamilovanosti člověk často zůstává na své osobní problémy sám, a až když si je vyřeší, volá partnerovi. Kdekdo uvažuje tak, že nechce druhého obtěžovat, kontaminovat vztah, nechce o něj přijít, chce, aby jim spolu bylo jen dobře. Ale v lásce spolu partneři musejí být a zůstávat právě tehdy, když jim není dobře. Právě láska je to, co jim pomáhá řešit problémy, zvládat víc, držet při sobě, i když to vůbec nemusí být pro jednoho pohodlné a příjemné. Právě tehdy, v lásce, poznáme skutečného člověka, zatímco v zamilovanosti ho nepoznáme skoro vůbec.
Problém přesycení
A tak, když dedukujete, že ve šťastném manželství člověku nic nechybí, není to pravda. Kromě jiného mu může chybět právě zamilovanost. Je krásná, ale přichází jen s novým, neokoukaným partnerem. S takovým, který je pouze “dokonalý”, protože ho vidíte jen tehdy, když Vy chcete a když chce on – jen když je načančaný, usměvavý, soustředěný, má...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům