Proč se ke mně nevrací, když věřím, že mě miluje

“Miluji ji. Věřím, že i ona mě,” řekl a já čekal radostný obličej. Ale místo toho zvážněl. A já jsem pochopil, že není náhoda, že za mnou přišel sám. Bez ní.

“Tak proč se nevrací?” dodal a svěsil hlavu.

Byl večer a já se před nedělním velkým a vyprodaným setkáním v pražské Lucerně ještě stavil v kanceláři. On čekal před domem. Ne chvíli. Prý celý den. A ne poprvé.

Potřeboval naději. Potřeboval nasměrování. Potřeboval ztišit zjitřené srdce. Potřeboval vědět, jak “přežít”, než se ona rozhodne vrátit. Anebo také ne.

Vím, že není sám, kdo se ocitl v podobném “meziprostoru” – ani ne ve vztahu, ani ne mimo něj. Kdo věří, že spojení pořád existuje a že odluka je pouze dočasná. Ale jak to poznat?

Aby mě už nikdo nemusel čekat před mou kanceláří, nabídnu Vám způsob, jak trochu odlehčit svému srdci. Co pomohlo tomu chlapci, možná pomůže i Vám. Vnitřní minirozhovor.

Ale nejprve si musíme něco ujasnit.

Ten, kdo opravdu miluje, se nevrací, protože ve skutečnosti neodchází

Láska není hmotná. Člověk ano. Proto se fyzické tělo člověka může přesunout a ztratit z našeho dohledu. Ale láska, pokud existovala, existuje i dál. To za prvé.

Vzdálenost dvou lidí v lásce se neměří na kilometry, ale na blízkost jejich srdcí. Dva lidé, kteří se nemilují, mohou fyzicky sedět přímo vedle sebe, a přitom se (emočně) cítit jako dva cizinci. A naopak dva lidé, kteří se nikdy nepřestali milovat, mohou být fyzicky vzdálení, třeba být i na opačných pólech zeměkoule, ale přitom se neopustí. V hlavě, srdci, jsou spolu. To za druhé.

Proto fyzický odchod člověka není v lásce důležitý. Naopak, fyzickou odlukou dvou lidí se jejich cit ještě znásobí. Ale podmínkou je, že se skutečně milují. Pak nezapomínají. Naopak, tím víc pak jeden na druhého myslí. Jejich potřeba vztahu neklesá, ale roste. To za třetí.

Adam měl práci v zahraničí. Lenka bez něj nedokázala fungovat. Prosila ho, ať se vrátí. I on ji miloval, chyběla mu, ale finanční zajištění je v dnešním světě důležité, tím spíš když plánovali společné bydlení, rodinu. Chtěl být ZODPOVĚDNÝ. Ale ona ho vnímala jako LHOSTEJNÉHO.

Když si uvědomil, že vztah na dálku hoří, bylo už pozdě. Lenka pro změnu opustila jeho. Věřila, že zapomene. Nezapomněla. Nemohla. Protože ho milovala. Ale odejít potřebovala, něco uvnitř hlavy jí to napovídalo. Byl to moudrý hlas. Její odchod totiž potřeboval i on. Aby poznal, jaké to je, když je hlava plná domněnek, “co když už můj partner hodil vztah přes palubu”.

To byla první teze, kterou jsem mu vtlačil do hlavy. Aby pochopil, že v jejím odchodu může být pozitivní smysl. Pro ni i pro něj. Už dávno mi v diskrétní zóně psala. Zoufalá celou dobu, co byl pracovně pryč. Uklidňoval jsem ji, že čím delší je čekání, tím slastnější bude shledání a posléze jejich vytoužené soužití ve společném bydlení, které Adam pomůže zajistit.

Jejich láska neoslabovala, celou dobu jen posilovala. Jen to jeden o druhém nevěděl.

A i to bylo dobře.

Když se zamilovanost mění v lásku

Kdo četl mou knihu Protože, ví, že neuropsychologové už dávno zjistili, že fyzické oddělení od milované osoby se svými účinky na organismus blíží vysazení dlouhodobě užívaného důležitého léku. Bouří se mozková centra, spojená se závislostí. Pociťujeme abstinenční příznaky ve formě úzkosti, nespavosti, nechutenství i tělesné bolesti. Organismus lační po “droze” a mozek se ji snaží vyvolávat alespoň uměle v hlavě – oživováním vzpomínek, silnými reakcemi na osudová místa, která sami navštívíme, na osudové písně, které sami posloucháme. To vše nás dělá krátkodobě zklidněnými a uvolňuje to v nás dopamin, hormon štěstí, jako bychom s druhým neustále byli, ačkoli fyzicky po našem boku není. Ano, je to lež, ale mysl tak mírní naše sebezničující utrpení.

Čím déle to trvá, tím slabší je přirozeně naše naděje. Návštěva stejných míst, poslech stejných písní, které jsme měli spojené s partnerem, nás už naopak frustruje. Stojíme v předsálí úzkosti, až deprese. Negativní emoce dostupují vrcholu a rozum je z hlediska konstruktivního působení nefunkční, respektive plný černých scénářů, protože naše pocity ovlivňují myšlenky a myšlenky nazpět pocity. Tehdy je nutné prosvítit rozum, jak píšu v knize Cítit rozumem, myslet srdcem.

Tehdy se totiž z pouhé zamilované bytosti, ovládané čistě emocemi, stáváme milující bytostí s aktivovaným rozumem, která jen plačky neběduje nad situací, ale snaží se ji racionálně řešit.

Věnoval jsem tomu celou knihu. Pro tento účel stanovím čtyři základní otázky, které v emočně vypjaté chvíli fyzického odpojení více zapojují rozum a vytvářejí i cestu, ne jen překážky.

Pojďme si rozebrat jednu otázku po druhé:

1. otázka: Proč nejsme spolu? / Proč jsme se rozešli?

Jak víte z mé knihy Protože, PROČ je klíčová otázka života. Když si na ni neodpovíme, problém si přeneseme do dalšího vztahu.

• Vysvětlím to na příkladu: Život je jako provázek. Někdy se nám zauzlí. To patří k životu. Uzel představuje problém.
• Uzly vznikají proto, abychom se učili je rozvázat, respektive už více nemotat.
• Budeme-li předstírat, že uzel neexistuje, neznamená to, že zmizí. Ten uzel je totiž součástí našeho provázku, našeho života – nelze ho odstřihnout útěkem do jiného vztahu, protože bychom přestřihli provázek. A když pak přestřižený provázek dáváme dohromady, jde to jedině tak, že spojením dvou konců vznikne zas další uzel. Proto jediný způsob, jak se zbavit uzlu, je rozmotat ho.

Jinak řečeno: Jestliže například máme problém s komunikací a partner nám to vyčítá, útěkem do jiného vztahu tento problém nevyřešíme, bude pokračovat. Tento uzel potřebujeme vyřešit.

Abychom ale jakýkoli uzel MOHLI vyřešit, musíme nejprve vědět, kde je, jak vznikl, co našemu partnerovi konkrétně vadí a proč odešel. A potřebujeme to vědět nejen kvůli NAŠEMU vztahu, ale také kvůli všem případným dalším vztahům – potřebujeme odstranit chyby, které děláme.

Jak víte z mé knihy Čtyři prány štěstí, najít skutečné PROČ není tak snadné, jak se na první pohled zdá. Příklad: Někdo si myslí, že skutečná příčina problému je v partnerově nevěře. Ale to není příčina. Nevěra je následek. To, že je člověk nevěrný, má své důvody. Možná v našem vztahu, možná v našem chování, možná v minulosti partnera. Možná jsme spolu nedostatečně komunikovali. Možná jsme něco zanedbali. Možná partner nebyl schopen sám říct, co mu vadí, a řešil to útěkem. Možná mu vztah zevšedněl, ztratil jiskru, začalo mu cosi chybět, a za tím šel.

Ne srdce, ale emocemi neovlivněný rozum dokáže nejen najít a posoudit skutečnou příčinu, ale též uvážit, zda a jak ji můžeme odstranit, pokud vůbec šlo o naši chybu. Ale že příčinu musíme odstranit, je nepochybné. Jedině s odstraněním příčiny totiž může zmizet následek.

To je tedy první otázka, kterou bychom měli náš rozum zaměstnat. PROČ?

Ale musí jít o hluboké PROČ! Nejen povrchní projev, následek, ale opravdové pozadí, které na první pohled nemusí být vidět. Možná ani pravý důvod neznáme, do druhého nevidíme. Může to však být uzel, který už od začátku uzloval náš vztah, a možná jsme si toho ani nevšimli…

2. otázka: Proč bychom se k sobě NEMĚLI vracet?