Všimli si, že svět funguje na párovém principu?
Je dobro a zlo, teplo a zima, život a smrt, štěstí a žal…
Příliv střídá odliv, noc střídá den, na změně pracuje náš dech i tep, sama změna je život.
Dokonce i když se člověk sám prohlédne v zrcadle, vidí dvojice – uší, očí, nosních dírek, dvě čelisti, pokaždé dvě končetiny, dvě poloviny srdce i dvě hemisféry mozku.
Proč bychom tedy zrovna my neměli mít někde svou polovinu, která svými přednostmi vyplní naše nedostatky, a naopak? Proč bychom zrovna my neměli s někým vytvořit téměř dokonalý jin a jang?
Když jsme před lety vytvářeli naši seznamku WithYou.cz, pro ty z vás, kteří se chcete poznat s jinými čtenáři, upozorňoval jsem, že životní vztah nepadá z nebe, ale vytváří se. Dnes mi přišel tento dotaz: „Petře, čtu Vaši knihu o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem a zaujala mě část o spřízněných duších. Je podle Vás možné potkat spřízněnou duši, a přesto zjistit, že s ní nemůžeme být?“
Problematika času
Samozřejmě je to možné. Protože všechno má svůj správný čas. A tohle musím vysvětlit.
Víte, člověk si vymyslel čas ve smyslu názvu dní a měsíců. A tak klidně říkáme, že v pondělí není správný čas, ale v úterý bude správný čas. Ale tak to ve skutečném světě nefunguje.
Správný čas nastává tehdy, když jsou pro něco naplněny všechny podmínky. Proto konkrétně na Vánoce nemusí padat sníh, protože spojení bílé Vánoce si vymyslel člověk. Příroda neví, že by zrovna takzvaného „24. prosince“ mělo být nasněženo. Proto také může být teplo i jindy než v takzvaném „létě“ a příroda kvést i mnohem dříve nebo později, než by čekal člověk, protože příroda nečeká na to, až bude správný čas podle člověka, podle jeho ortodoxního kalendáře.
Proč o tom mluvím? Protože tento zlozvyk musíme dostat ze své hlavy i tehdy, když mluvíme o spřízněných duších.
My je potkáváme vždycky ve správný čas, ale ten správný čas nemusí znamenat to, že spolu už musíme být a zůstat. Naopak, často se potkáme právě proto, abychom spolu být nemohli. Zkrátka: Aby to jednoho z nás nebo případně oba velmi mrzelo a museli jsme něco změnit, v něčem se překonat, posunout. To je účel toho takzvaně předčasného setkání, budu-li mluvit v lidských pojmech. Ve skutečnosti nic „předčasného“ není, všechno se děje ve správný čas.
Existují tři důvody, respektive tři typy spřízněných duší, jež potkáváme v takzvaný nesprávný čas, ale ve skutečnosti, jak záhy pochopíme, ve správný čas, aby se duše opravdu mohla stát doslova spřízněnou a vztah naplnit.
Prvním případem je SUROVÝ DIAMANT.
Kdo někdy viděl diamant, který se právě vytěžil ze země, ví, že to nemusí být žádný dokonale blyštivý drahokam. Často je to docela přehlédnutelný “ošklivý” kamínek, z něhož se diamant, přesněji briliant, teprve musí vysochat, vybrousit. Briliant je brus, 57 přesně specifikovaných plošek, které rozzáří uvnitř toho kamene takzvaný oheň. To znamená k tomu, aby se surový diamant stal opravdovým drahokamem, je zapotřebí hodně práce. Totéž platí o člověku.
Každý z nás má svoji životní cestu. A nejen to. Každý po té své cestě postupujeme podle sebe, své vůle nebo pohodlnosti. A tak se nemusíme potkávat tehdy, když jeden z nás chce. Zkrátka, někdo dokáže na své cestě nejen dělat chyby, ale také vidět je, opravovat je, prostě rychle se obrušuje a zlepšuje, a někdo jiný zase na své cestě chyby, které dělá, nechce vidět, tedy nic neopravuje, neobrušuje se a zůstává pořád tím surovým diamantem. Jinak řečeno: Nevyvíjí se.
Proto se může přihodit, že potkáte člověka, který má z Vašeho pohledu všechno pro to, abyste s ním byli šťastní, jenom jedno ne – není dostatečně vyvinutý. Tedy neváží si Vás, přehlíží Vás, poškozuje Vás. Z jeho pohledu Vy nemáte nic, aby s Vámi byl šťastný. Důvod? Potkali jste ho “příliš brzo”, možná pár let předtím, než mu dojde, kdo jste, jak ho milujete, co vůbec láska je. Že nemá hledat chyby předně v druhých, ale předně v sobě, protože na sobě může pracovat, obrušovat se, a pak může být konečně stejný briliant jako Vy – rozvine se, ocení sebe, ale taky Vás. Z jeho pohledu ovšem “příliš brzo” není. To, že Vás potkal právě teď, mu má pomoci, aby sebou pohnul: aby Vás ztratil a postupně prozřel, a tím se motivoval k tomu, aby „Vás dostihl“.
Zkuste si představit čerstvě vytěžený diamant, zdánlivě ošklivou horninu, které vadí, že nemá u druhých stejnou hodnotu jako briliant. Křičí: „Jsem v podstatě stejný diamant jako tamhlety nádhery ve výloze drahého klenotnictví.“ Ale nechápe, že ty vystavené brilianty už podstoupily nějaký proces, nějakou proměnu dlouhodobým obrušováním, ale on ještě ne, a tak – když to převedu zpátky do vztahu – prozatím nerozumí, proč si například na...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům