Můj včerejší podcast 3 důvody, proč se míjíme se svou spřízněnou duší, vyvolal lavinu Vašich dotazů. Přáli jste si vědět, zda může právě Vaše situace spadat do některé ze tří bolestivých kategorií, o níž jsem hovořil, potažmo zda ten, koho jste potkali, může být opravdu spřízněná duše. Vodítko najdete též v mém článku 7 rozdílů mezi životním partnerem a jedním z mnoha.
K tématu spřízněných duší se však váže také jeden často se opakující dotaz. Vyberu namátkou tento: „Petře, poslouchám Vaše podcasty jako pohádky na dobrou noc. A moc si přeji, aby se jednou staly skutečností. Třeba příběh o spřízněných duších. Jediná otázka: Může se stát, že spřízněnou duši prostě nepotkáme? Jsem už zoufalá. Tolik let čekám na opravdovou lásku.“
Opravdu víš, co CHCEŠ, i co NECHCEŠ?
Kdykoli v diskrétní zóně dostanu podobný dotaz, snažím se vyjít z defétismu a nevíry tazatele. Pokud jste totiž četli moji knihu Čtyři prány štěstí, víte, jakou roli v “přivolání” spřízněné duše hraje člověk sám. Například jeho přání, koho přesně žádá. To je důležité. Přemýšlejte o tom. Už v tom může být problém. Když totiž nevíte, koho přesně chcete, tak ho nemůžete poznat.
Je to stejné, jako když jdeme na výlet. Jestliže nevíme, kam jdeme nebo co chceme vidět, tak tam nedojdeme. Nazdařbůh samozřejmě můžeme chodit, třeba lesem. Ale pak nás musí něco zaujmout. Třeba skála a výstup na ní, protože chceme zažít výhled. Nebo šum blízkého potůčku, protože chceme zažít, jak nám vlhkost dýchne do tváře nebo se chceme napít horského pramene. I ve vztahu musíme vědět, co přesně chceme i co přesně nechceme.
Důležitost proudění
Mnoho lidí dělá při seznamování a obhlížení terénu tu chybu, že hledá ve spřízněné duši někoho neurčitého a zároveň dokonalého. Žádný člověk nemůže být po všech stránkách dokonalý. A to je dobře. Protože dokonalý člověk by žádného partnera nepotřeboval. Každý vztah je tvořen především energií, která neustále proudí mezi oběma partnery a funguje na principu stimulace, podpory: když jeden z partnerů padne, druhý ho zvedne. Tato stimulace nesmí uvadnout, musí pořád obíhat, jako krev, jako vzduch, jako voda, jako roční období v přírodě. Oběh je důležitý.
Druhý tedy přímo musí být nedokonalý a dělat přiměřené chyby, kterých bychom se my nedopustili, abychom ho mohli povzbudit, tedy abychom pro něj měli smysl a on věděl, že i do nás má tu a tam vložit svou energii, a jestliže pro změnu nám něco nejde, znovu rozproudit ten “oběh”, tu věčnou změnu, i v nás, protože změna, která přijde v období „umírání“, je život.
Z toho též plyne, že pokud chceme potkat spřízněnou duši, nemůžeme umírat, protože bychom – kromě umírání, povzdechů, smutku, bolehlavu – neměli do vztahu co vnést.
Mračíš se, nebo usmíváš?
Proto jsem psal knihu Čtyři prány štěstí. Aby se lidé uklidnili, vyvážili, nabrali opětovně radost....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům