Stane se Vám, že někdy nerozumíte sami sobě?
Máte svůj sen, ale nejdete za ním?
Zapřísaháte se, že dosáhnete určitého předsevzetí, cíle, ale sotva vykročíte na cestu, najdete si důvod, proč nepokračovat?
Jak to, že je pro Vás něco v jednom okamžiku životně důležité, a v druhém zcela nedůležité?
Proč se tak rádi nadchneme pro výzvu, ale vzápětí si odůvodníme, že na ní vlastně nezáleží?
Trápíte se proto, že nevypadáte, nejíte, nejednáte ve směru svých vlastních přání?
Pak je pro Vás určené dnešní Řešidlo, další epizoda mých podcastů, ve kterých se každý všední den na Spotify, Apple Podcasts a Google Podcasts věnuji dotazům, jež Vás trápí. Dnes tomuto: „Petře, už dlouho zápasím se svými slabostmi. Podepisuji Vaši myšlenku, že největší bojiště je v lidské hlavě. Nedokážu si totiž odepřít jednu neřest, ačkoli s ní chci skoncovat. Proč toho největšího soupeře máme v sobě, proč je tak těžké dosáhnout toho, co chceme, a překonat sami sebe – to, co navzdory svým přáním a přísahám dál děláme?“
Za hranicí zóny pohodlí
Kdo pravidelně čte můj koučovací magazín FC, zná tento obrázek:
A také ví, co představuje dosahování jakýchkoli doposud nedosažených cílů a snů. Překonání vlastního pohodlí. A nyní jsme u jádra věci.
Důvodu, proč tak těžko dosahujeme toho, co si sami přejeme, a proč jsme ve výsledku sami svým největším soupeřem, se říká inkogruence. Inkogruence je stav vnitřního rozporu, kdy něco chceme, ale něco jiného děláme.
Důvod, proč děláme něco jiného než co chceme, spočívá v tom, že to, co chceme, náš sen, se nalézá za hranicí našeho pohodlí. Všechno, čeho jsme již dosáhli, to znamená všechno, po čem už nesníme, je v zóně našeho pohodlí. Příklad: Když si představíme sebe na gauči, pak vše, o čem nemusíme snít, je na dosah ruky. Nemusíme o tom snít, protože na to z gauče snadno a pohodlně dosáhneme. Naopak všechno, o čem sníme, je dál než na dosah ruky. To znamená, že abychom mohli držet v ruce to, po čem toužíme, musíme překonat své pohodlí, nepohodlně vstát z gauče a dojít si pro to, co chceme. To je stručné vysvětlení zóny pohodlí a zóny snů.
Co způsobuje představa námahy
A nyní to nejdůležitější: Abychom dosáhli toho, co chceme, musíme vyvinout určitou námahu, která rozhodně není pohodlná. Právě tehdy v lidské mysli začíná inkogruence. Boj se sebou.
Stojí mi to za to?
Nemůžu to udělat až zítra?
Co když to vůbec nedokážu?
Co když to vlastně není důležité?
Nemám nyní na práci něco jiného, pohodlnějšího?
Inkogruence vytváří prokrastinaci, tedy odkládání toho, co chceme, na později. Ale, protože jde o vnitřní rozpor, také plodí lítost, výčitky, pocit nedostatečnosti, neschopnosti, méněcennosti. A tento pocit není příjemný. Někdy je až nesnesitelný. A to tím spíš, čím víc si uvědomujeme, že to, co chceme, vlastně potřebujeme, nebo že to, co chceme, dávno zvládají druzí.
Jak vznikají výmluvy
Tehdy v nás narůstají stres, úzkost, utrpení. Trápíme se kvůli sobě, poškozujeme se – a to náš organismus nemá rád. Naše tělo má spoustu obranných mechanismů, respektive mechanismů samoléčivých. My známe většinou ty fyzické. Když si rozbijeme koleno, aniž bychom se o cokoli snažili, ta rána se zacelí. Když onemocníme, aniž bychom museli vyvinout jakékoli zvláštní úsilí, tělo spustí automatickou vnitřní imunitní reakci – a ta s nemocí bojuje. My tuto automatiku ani nemůžeme vědomě ovlivnit, a je to dobře. Zachraňuje nám to život. Kdyby bylo na nás, jsme schopni prokrastinovat i ohledně návštěvy lékaře. Proto se nás tělo neptá a přímo nás léčí.
A totéž dělá i naše mysl. To znamená, že samoléčení se děje i na myšlenkové úrovni: Když až příliš trpíme inkogruencí, vlastní neschopností jít za tím, co chceme, naše mysl...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům