Psychologie tomu říká syndrom vysvoboditele. Nebo také převoznický problém.
Někomu pomůžeš ze vztahu, který ho ničil. Dáš mu modré z nebe. Myslíš si tudíž, že u Tebe ten vysvobozený zůstane. Že Ti bude vděčný. Že jeho rozzářené oči a zahojené srdce budou naprosto Tvoje. Ale to se, holenku, mýlíš. Nemusí tomu tak být.
On se totiž k tomu, kdo ho ničil, může začít vracet.
Divíš se proč? Protože už žádné zranění necítí.
Ba naopak toho, kdo ho celý vztah zraňoval, má spojeného jen s dobrými vzpomínkami, protože ty špatné jako bys vymazal.
Nedošlo Ti to? Nejsi sám. Podobný problém má i autor následujícího dotazu, kterému jsem se dnes rozhodl věnovat čas. Věřím totiž, že moje odpověď může pomoci i dalším, kteří právě toto těžké prozření a poznání nabývají. Dotaz zní: „Petře, vysvobodil jsem partnerku ze strašného vztahu. Kupodivu, s partnerem si po čase opět začala psát a nakonec, aniž jsem to věděl, se začali stýkat. Měli spolu sex, dokonce ode mě odešla. Ale pak se znovu vrátila. Nicméně dál si píšou. Zdá se mi, jako kdyby partnerka stála jako mezi dveřmi a nevěděla, zda jít ke mně, anebo k němu. Pomozte, prosím. Proč v tom nemá jasno, a má takový vztah budoucnost?“
Problém zvaný Sto procent
Zklamu Vás. Zklamu všechny, kteří prožívají podobný problém. Věřte mi, že takový vztah nemůže mít budoucnost, protože on nemá ani přítomnost. Váš vztah v zásadě neexistuje.
Vysvětlím.
Člověk nemůže mít dva plnohodnotné partnerské vztahy. Aby totiž každý z těch dvou byl plnohodnotný, musel by dotyčný každému z nich věnovat sto procent své lásky. Ale člověk má jeden podstatný nedostatek – je nedokonalý, omezený ve svých možnostech. Každý máme jenom sto procent lásky. Nemůžeme dát dvěma lidem současně po sto procentech lásky. To znamená, že když máme dva potenciální partnery, tak svých sto procent lásky musíme rozdělit. Potom jeden z našich potenciálních partnerů může dostat například devadesát procent, ale na druhého zbude jen deset. Ve výsledku tak ani v jednom případě nejde o plnohodnotný vztah.
To je důvod, proč jsem psal toto vydání svého koučovacího magazínu Jak postavit most přes minulost. A proč zdůrazňuji, že bychom měli trvat na uzavřené minulosti partnera. Jinak s ním totiž plnohodnotný vztah nevytvoříme. Sami do něj můžeme vkládat všech svých sto procent lásky, ale nazpátek se nám stejná energie nikdy vrátit nemůže. Kdyby se nám vracelo od partnera všech sto procent lásky, pak by to znamenalo, že náš partner nemá žádný druhý vztah, protože k tomu, aby nějaký paralelní vztah měl, by ho potřeboval živit, udržovat právě tou svou láskou, která se v realitě života projevuje věnováním času, zajímáním se o druhého, fyzickou blízkostí, milováním, prostě jakýmkoli dáváním najevo, že druhý je pro mě důležitý.
Problém zvaný Noha mezi dveřmi
Ze všech mých knih jste zvyklí na názorné příklady. Pro lepší pochopení zvolím jeden takový:
- Minulost, Přítomnost a Budoucnost si můžeme představit jako tři sousední místnosti, oddělené dveřmi. Jedny dveře jsou mezi Minulostí a Přítomností a druhé dveře jsou mezi Přítomností a Budoucností. Představme si toto: Jestliže necháme otevřené dveře mezi Minulostí a Přítomností, pak v zásadě neexistuje Minulost a Přítomnost, ale jeden společný prostor, v němž to, co pochází z Minulosti, je přirozeně součástí Přítomnosti.
- A jestliže navíc otevřeme ještě druhé dveře do Budoucnosti – což znamená, že ten, kdo má neuzavřenou minulost, se rozhodne současně s někým dalším budovat budoucnost, pak jsme v jednom obrovském nerozděleném prostoru, kde lidé z minulosti bez okolků navštěvují jak přítomnost, tak budoucnost, nic jim nebrání ve volném pohybu. Tak jako my nevíme, kam vlastně patříme – do partnerovy budoucnosti, přítomnosti, nebo už minulosti?
To je problém vražené nohy mezi dveřmi. O minulosti pak nemůžeme říct, že BYLA, protože...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům