Kdo poslouchá mé podcasty (například Jak v dětech rozvíjet sebedůvěru), ví, kolik energie ve své práci věnuji dětem. Nejsou-li prázdniny nebo jiné pauzy, snažím se chodit do škol každé pondělí. Mám pro děti jiné předměty, než jaké běžně znají ze školních osnov… Sebevědomí. Odvahu. Vcítění. Vytrvalost. Trpělivost. Porozumění. Sdílení. Vztahy.
Chci, aby děti rozuměly síle a slabosti.
Že silný není ten, kdo ubližuje, nebo slabý ten, kdo chybuje.
Že nejsilnější lidé nejsou ti, kteří nikdy neprohráli, ale ti, kteří se prohry naučili s pokorou přijímat a překonávat.
Že dílčí neúspěch není opakem úspěchu, ale součástí cesty k úspěchu.
Že láska je uvědomování si potřeb druhých, zatímco sebeláska uvědomování si potřeb vlastních.
Učím děti správně chápat strach i svoje PROZATÍMNÍ limity a strachy, učím je, aby si nedaly pro své nebo cizí pochybnosti vzít své sny, a také aby nikdy nepřestaly být tím zvědavým a učenlivým dítětem, jakým jsou, i když dospějí nebo zestárnou.
Dobře vím, jaké je říkat si: “Nejsem dobrý, všichni jsou lepší než já, nikdy nebudu jako oni.”
A také dobře vím, jaké je den co den slýchat: “Nic nedokážeš, nejsi nic a vždy budeš nic.”
Vím, co je šikana, násilí, stud, vím, co je sebenenávist, sebepoškozování, sebepohrdání, vím, co dobrého i zlého dokážou jedny děti provést druhým dětem, a také vím, jak moc si přejí být šťastné – dokonce tím víc, čím méně se jim to daří.
Ostatně, jeden z mých koučovacích magazínů (Jak být oporou dítěti – už vyprodán), začíná jedním z mých případů. Dopisem -náctiletého hocha, který se rozhodl vzít si život, a to pro zdánlivou malichernost. Nakonec vše dobře dopadlo, společným sezením ve čtyřech – i s rodiči.
Nejlepší doba, ale nejhorší pocity
Statistiky hovoří jasně. Ještě nikdy tolik dětí, a to už čtrnáctiletých, nemělo diagnostikovanou depresi. Jak to, když žijeme v údajně nejpohodlnější době? Jak to, když v éře technologického pokroku nemají rodiče na děti více času? Jak to, že se děti rodičům méně svěřují, když máme historicky nejvíc komunikačních prostředků? Jak to, že se s dětmi tolik nevídáme, když máme nejrychlejší dopravní prostředky? Proč se děje opak všeho, než by nám doba měla umožňovat?
Proč tolik rodičů přivádí na tento svět děti, na které pak nemají čas, a pak jsou udiveni, že děti z tohoto světa chtějí odejít? Proč jsou rodiče podle průzkumů paradoxně ti poslední, kterým se -náctileté děti svěřují? Proč se cítí nepochopené, nechtěné, nemilované? Jak jim více pomoci?
Disneyho pohled
Když pracuji s rodiči, nešťastnými ze svých dětí, připomínám jim pohled Walta Disneye, který už v šedesátých letech pronesl: “Děti mají vědět, že svět je složen ze světla a stínů. Z dobra a zla. Nepředstírejme, že stíny nejsou, naopak vysvětlujme, že bez ohledu na počet a velikost stínů může být vždy víc dobra a dobré věci představují sílu, zatímco zlé slabost. Říkejme dětem, že mají volbu. Že samy mohou rozhodnout, jestli v jejich životě bude víc dobra, nebo zla. A že když zvolí dobro, zlo v jejich životě prohraje.”
I mé pondělky ve školách stojí koncepčně na deseti tezích. Už ta první je v příkrém rozporu se školními předpisy. Další si zase rodiče a učitelé někdy berou osobně. Ale pro mě je klíčové, aby děti neztrácely samy sebe, chtěly být své, úspěšné, tedy plnit si své sny a hledat svou cestu.
Zajímá Vás těch deset pilířů? Pojďme si je objasnit bod za bodem:
1. JAK myslet je mnohem důležitější než CO si myslet
Nikdy dětem neříkám, co si mají myslet. Snažím se, aby vyrůstaly s porozuměním, že se musejí učit samy hledat správná rozhodnutí PRO SEBE, nikoli pro mě. A hlavně beze mě.
Velká část našich životů je přímým výsledkem rozhodnutí, která činíme. Pokud se nám nelíbí život, jaký žijeme, není třeba ho skartovat, ale hledat změnu a lepší rozhodnutí.
CO si myslíme, se v průběhu života mění, tak jako se mění to, co chceme, respektive co potřebujeme. CO odpovídá našim momentálním znalostem, které se posouvají, zatímco metodika myšlení může zůstat stejná, tak jako touha uspět, rozvíjet se, dozvědět se víc.
Rodiče a učitelé proto nesmějí být loutkovodiči dětí, spíše průvodci, kteří je vychovávají vlastním příkladem. Pro dítě je cenné vidět například to, JAK se stavět na nohy bez nitek, za něž je rodič či učitelé rádi vlečou. Nitky vlastního života musejí být v rukou dětí, a to i proto, že jednou tu rodiče a učitelé nebudou. Dítě má omezený čas na to, aby se naučilo chodit životem a samo přemýšlet. Aby zjistilo, JAK si poradit, JAK přijímat prohry, JAK přistoupit k odmítnutí, JAK umět říct NE, JAK pěstovat vztahy, JAK kráčet po své cestě.
Proto je důležitější učit dítě, JAK myslet, ne CO si myslet.
2. Vše je těžké (nemožné), než se to stane lehkým (možným)
Když se dětí zeptáte, proč se učí, proč chodí do školy, často odpoví, že pro dobré známky, učitele, rodiče. Bojí se vnějšího biče, těší se z vnější odměny. Ano, dělají to pro druhé.
Já chci, aby změnily pohled na proces učení. Aby poznávaly, že zkoušením nového jsou chytřejší, že s každým novým zážitkem a zkušeností plní pokladnici své moudrosti, že s každým úspěchem v sebe víc věří. A hlavně aby pochopily, že vzdělávání je proces. Že v něm sílí tím, jak jdou dál. Že všechno se jim zdá nemožné, dokud to poprvé neuskuteční.
Sir Richard Branson, dnes šestý nejbohatší Brit, který vyrůstal jako dyslektik, říká, že pro něj nejvíc udělala maminka v jeho čtyřech letech. Vztekal se v autě. A tak zastavila, vysadila ho a odjela. Přes obvyklý dětský model “breč, někdo to za Tebe vyřeší” zjistil, že stojí sám v polích a že musí sám najít cestu domů. “První osamělé chvíle byly děsivé. Pak jsem musel začít myslet. Přesvědčil jsem se, že se z problému umím dostat. Z nejhoršího dne života se stal nejlepší. Byl jsem na sebe tak pyšný! Od té doby se sám se sebou cítím zcela bezpečně.”
3. Největší zklamání jsou výsledkem nesprávných očekávání
Čím jsou děti mladší, tím menší mají očekávání. Jak rostou, zvyšují se jejich nároky, a to zvyšuje pravděpodobnost jejich zklamání. I proto dospělí nejsou tak šťastní jako děti. O druhých, vlastní děti nevyjímaje, si totiž děláme klamné iluze. Já říkám, že očekávání je zločin, který pácháme na druhých, a následné zklamání trest, který vykonáváme na sobě.
I proto děti učím, že nereálná očekávání (“mělo by se”, “měl bys”) vedou ke zbytečnému stresu a frustraci. Naopak život nemusí být nezbytně těžší, bereme-li ho takový, jaký je. “Těžším” ho dělají spíše naše očekávání, která se buď potkají, nebo nepotkají s realitou.
Brát život takový, jaký je, a přijímat události, jak se dějí, činí život dokonce zajímavějším a dobrodružnějším, ale musíme být ochotni ho jako zajímavější a dobrodružnější vidět.
4. Strach je nepřítel, pokud ho tak chápeme
Neúspěch nezabil tolik lidských snů jako strach. Pokus totiž vždy vede k zisku informace. I když napoprvé neuspějeme, můžeme alespoň zjistit, v čem děláme chybu a co můžeme příště udělat lépe. Strach je přirozenou reakcí organismu, pokoušíme-li se o něco, co jsme ještě nedokázali nebo co je náročné, ale v každém případě na tom hodně záleží.
Dětem strach vysvětluji jako dopravního policistu, který zastaví naše auto a varuje: “Jeďte, prosím, opatrně. Tento úsek je zvlášť nebezpečný.” On nechce, abychom vypnuli motor, vystoupili a dál už nikdy nejeli, plni představ, co hrozného by se nám mohlo stát.
Chce, abychom právě...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům