Manipulace je nejsnazší i nejúčinnější tam, kde je láska. Když totiž někoho milujete, obětovali byste se pro něj. A manipulace v rodině, přesněji rodičovská manipulace dětí, je snazší tím víc, že děti svým rodičům absolutně důvěřují. Rodič je pro dítě vzor, ten “větší”, “chytřejší”, který si vždy ví rady. Navíc děti se rodí jako tabula rasa, čistá nepopsaná deska. Jejich mysl se učí, co je normální, podle toho, co denně zažívá a vidí. Je lehké dítěti namluvit, že je špatné i ubohé.
Denně mi píše o svých těžkostech okolo 300 lidí. Je to více než 100 000 příběhů ročně. A jsou mezi nimi i děti. Přesněji: lidé, kteří si pamatují a v sobě dlouhodobě nesou zlé chování svých rodičů. Z mých poznatků o mezilidských vztazích vzniklo šest knih, šest bestsellerů. Zároveň mi záleží na tom, abych se svými čtenáři mluvil o tom, co sami zažívají, co je samotné trápí. Ať již při velkých setkáních (jaké plánuji na své narozeniny, v neděli 30. srpna, v Brně), nebo v rámci diskrétní zóny (pro členy FC Klub nebo FC Premium). Jaký dotaz mě zaujal tentokrát?
„Petře, je mi skoro třicet a až teď mi došlo, že jsem celý dosavadní život ztratila, manipulována rodiči. Nemám nic vlastního, ani život. Vystudovala jsem tu školu, kterou oni chtěli – i když mě obor nebaví a nechci ho dělat. Mám jen takové okolí, které mi schválili, přišla jsem o lásku jen proto, že mi ji zahnali. Sama si nevěřím, a to bych tolik chtěla žít jako svobodná bytost s vlastními názory a seberealizací. Nechápu, proč jsem to neviděla dřív. Proč jsem je nedokázala včas opustit, víc si věřit, žít svůj život. Proč jsem věřila, že podle nich bude můj život nejlepší?“
Proč, která stojí za to si zodpovědět i dodatečně
Nejprve začnu u Vás. U dítěte.
Vy mě možná opravíte, že už dítě nejste, ale ve skutečnosti jste pořád to dítě, jímž jste byla, jen jste trochu vyrostla. My všichni jsme pořád těmi dětmi, kterými jsme byli. Tedy se všemi ranami, které jsme kdy utrpěli a které jsme překonali.
Půjdu k prvnímu Vašemu PROČ.
Víte, když se dítě narodí, je jen z půlky otiskem svých rodičů. A to svým tělem. Tělo přebíráme po rodičích. Mysl ne. Duch a duše jsou osobité, jedinečné, neopakovatelné. Jestliže znáte mou knihu Cítit rozumem, myslet srdcem, víte, že mysl je na začátku zcela prázdná a právě duše ji intuitivně vede ke zkušenostem. Mysl se učí tím, co zažívá. Je přirozené, že řadu prvních zkušeností přebírá od rodičů, protože ti tvoří nejbližší okolí – jejich myšlení a jednání vnímáme jako normální, když ho vidíme pořád a nepochybujeme, že takhle to má být.
Proto je nesmysl vyčítat si, že jsme si v dětství nechávali ovlivnit své myšlení svými rodiči. Dítě je jako houba, která nasává vše z okolí. A teprve když nabude pořádně vlastní rozum, nabude pořádně kritického myšlení.
To také znamená, že než dítě získá vlastní rozum, ani ho nenapadne, že to, jak s ním zacházejí rodiče, nemusí být správné. Pro něj je rodičovské zacházení normální. A vlastní rozum získává tím, že se začne rozhlížet dál, že jednou porovná život svůj a cizí, že sleduje, jak se třeba k jeho kamarádům chovají jejich rodiče. Tehdy se v dítěti začne rozvíjet kritické myšlení, tedy i schopnost zpochybnit své vlastní pravdy – to, čemu dítě až doposud bezmezně věřilo.
A věřte mi, že to vůbec není o věku. Někdo nedokáže žít vlastní život ještě v padesáti. Někdo si celoživotně myslí, že má-li rodiče, musí se o ně starat, i když se oni k němu chovají děsivě. Tím – budeme-li hovořit o karmickém vztahu, který ovlivňuje náš život – to “přerostlé dítě” vytváří svou vlastní karmu, protože ti rodiče budou nárokovat, aby se o ně staralo, i když se k němu chovají děsivě. A budou se k němu chovat děsivě i dál, protože pochopili, že to dítě věří tomu, že se o ně má starat za všech...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům