Miluji Tě. Jak libozvučně to zní.
Ale je stejně libá i skutečnost?
Vědí vůbec lidé, co říkají, když vyslovují Miluji Tě?
Nepopisují tím jen pocit – zamilovanost?
Co SKUTEČNĚ jsou ochotni pro člověka, kterého “milují”, udělat?
Vědí vůbec, co by ti, kdo opravdu milují, měli pro druhého udělat?
Nebo jsou to jen slova?
K tomu směřuje zajímavý dotaz, který jsem dnes dostal. Možná běhá v hlavě většímu množství z vás: „Petře, jak lze poznat, že muž začal cítit k ženě opravdovou a stabilní lásku? Musí projít nějakými postupnými fázemi sexuální přitažlivosti, náklonnosti a tak dále? Jak dlouho to trvá, než si muž uvědomí, že bez ženy opravdu nemůže být?“
Dotaz zní na lásku. Jenže co je vlastně láska?
Láska je to, co následuje po zamilovanosti. Zamilovanost je chemická záležitost, zaslepenost, růžová páska přes oči, která má svůj dobrý smysl – abychom neviděli všechny nedostatky toho druhého nebo jejich skutečnou velikost, tedy abychom ihned neodmítli člověka jenom proto, že zjevně není dokonalý, že zjevně je jiný než my, že zjevně dva lidé mají dvojnásobek problémů.
Proto na začátku nic špatného obvykle nevnímáme. A tohle trvá tak dlouho, než si na člověka dostatečně zvykneme. Pak už je do jisté míry běžnou součástí našeho života a můžeme k němu přistupovat i racionálně, rozumem. To je konec zamilovanosti = začátek a prověrka pro lásku.
Kdy láska (ne)vznikne
Tehdy, s koncem zamilovanosti, druhý člověk poprvé vidí naše nedostatky, vnímá naše odlišné hodnoty. Přicházejí první spory, třenice a teprve v nich se ukáže, jestli skutečně jdeme stejnou cestou, jako spoluhráči, kteří jeden druhého podporují, nebo jsme soupeři, protože nám ten druhý vadí, překáží, nepřipadá dost dobrý. Tehdy láska nevznikne.
Ovšem jsou lidé, kteří dlouhou zamilovanost vůbec nepotřebují. Nejčastěji jsou to ti, kteří už něco nebo někoho v životě ztratili. Zkrátka, láska začíná tím dřív, čím větší ztráty máme za sebou. Kdo v životě něco prohrál, už ví, proč u sebe potřebuje oporu. A kdo v životě někoho prohrál, už ví, jak hloupě může o člověka přijít, jak snadno se ztrácí a jak těžko navrací, jak moc jeho nepřítomnost bolí, tedy jakou hodnotu pro něj milující, obětavý, důvěřivý člověk má.
Tohle si ten, kdo nikdy člověka neztratil, neuvědomuje. Kdo prostě zahodil člověka a hned mohl sáhnout po jiném, ten prostě nechápe, a ani nemůže, proč by měl o vztah každodenně pečovat. Tak jako...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům