Kdo četl mou knihu Čtyři prány štěstí, zejména poslední část o niscale, světu za tímto světem, ví, kam mě nadbytečný a dlouhodobý stres dovedl. Stres je pro mě osobní téma. To znamená, že vím, jak je důležité o stresu mluvit a rozumět mu. Také celé nové vydání magazínu FC, jež jsem právě dopsal, se jmenuje Jak pracovat se stresem.
Cítíte přetížení? Nejste šťastní ani spokojení ve svém životě a nevíte proč? Rádi byste se smáli, působili pozitivně na své okolí, ale jste opakovaně unavení a podráždění? Podléháte mrzutosti, nervozitě, úzkosti? Nedovedete ovládat své emoce, a tak ony ovládají Vás? Pak tento magazín bude právě pro Vás.
Ohledně stresu a přepětí se u mě sbíhají spousty dotazů. Vyberu jeden za všechny: „Zmizely mi barvy ze života, nemám do ničeho chuť. Říkají, že jsem přetížený a přestresovaný. Přitom jsem slyšel, že stres v životě potřebujeme. Tak jak je to? Je tedy stres špatný, nebo dobrý? Proč by příroda vytvořila něco, co je špatné a ke škodě?“
Pomocník, ze kterého jsme udělali nepřítele
Stres je přirozenou reakcí našeho organismu na naše vnímání. Má nám pomáhat.
Nás ale mate to, že se chová jako nepřítel.
On totiž narušuje takzvanou homeostázi, náš ideální stav, do kterého můžeme začlenit naši ideální tělesnou teplotu, náš ideální tep, naši ideální hladinu cukru v krvi a další rozmanité projevy klidu a vyrovnání. Ano, toto všechno stres narušuje. Když se Vás zeptám: Je to špatné, nebo dobré? Určitě Vás to svádí říct: Je to špatné.
Ale právě o to narušení rovnováhy jde. Stres nás má v konkrétních situacích vyvézt z letargie a přimět jednat. A to IHNED. A co NEJENERGIČTĚJI! A v tom je dobrý.
Představte si, že jsme uprostřed divočiny. Jsme antilopa – a náhle spatříme lva. Nebo naopak jsme hladový lev – a spatříme antilopu. To, co najednou vnímáme, to, co nás okamžitě vzruší, je takzvaný stresor. Je to podnět, který automaticky spustí v našem těle více než 1400 reakcí. Jejich jediným cílem je, abychom, ať jsme antilopa, či lev, kritickou situaci co nejdřív překonali a zase byla nastolena homeostáze – tedy abychom se co nejrychleji vrátili do pohody. K tomu slouží stres. Aby antilopa úspěšně utekla, či lev úspěšně dopadl antilopu.
Neuvěřitelná souhra
Kdykoli si myslíme, že se věci dějí náhodou, měli bychom se podívat do těla. Do svého nebo zvířecího. Zjistíme, že si “někdo” dal takovou práci, aby všechno mělo svůj smysl a dokonale běželo, že nic nemůže být náhoda.
Konkrétně: V našem či zvířecím těle to funguje tak, že stresovou reakci vyvolá mozek. Pohled na lva nebo antilopu aktivuje takzvanou amygdalu. Do těla se vstříkne adrenalin, noradrenalin a taky jeden hormon se složitým názvem, který funguje jako pošťák. S důležitým vzkazem ho vyšle hypofýza. On zaklepe u nadledvinek a řekne: Haló, uvolněte, prosím, glukokortikoidy. A ty, společně s jedním nervovým systémem, umožní tělu rozjet doslova životně důležitou reakci.
Říká se jí: útoč, nebo uteč.
To, co je ohromující na stresové reakci, je komplexnost. Víte, ať jsme antilopa, nebo lev, nebo právě člověk, k útoku, či k útěku potřebujeme energii do svalů. Přesněji – co nejvíc energie k útoku, nebo k útěku. Proto stres tlačí do našeho krevního oběhu veškerou volnou energii z těch oblastí těla, kde byla uskladněna. A teď, koukněte, jak je organismus chytrý: zrychlí se tep, zvýší se krevní tlak, to proto, aby přemisťovaná energie z těch vnitřních skladů k těm pracujícím svalům doběhla co nejrychleji. Krevní oběh a pumpování energie se o to postará.
A protože ta energie je v tom okamžiku potřebná hlavně pro tohle – útok, či útěk –, pozastaví se po dobu stresu všechny projekty těla, jež nemají takovou prioritu, ať je to náš růst, oprava našich tkání nebo zájmy našeho rozmnožování. Když totiž utíkáme a jde nám o život, je opravdu fuk, jestli v té chvíli vyrosteme o milimetr nebo se staneme zralejšími pro reprodukci.
Ostřeji vnímáš každé nebezpečí
Kdykoli si o sobě myslíme, že jsme nedostateční, podívejme se do sebe....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům