Setkáváte se s tím, že Vám lidé rozmlouvají Váš vztah?
Znejišťují Vás slovy, že “oni by s takovým partnerem nebyli”? Nasadili Vám brouka do hlavy?
Nebo naopak máte po svém boku člověka, do kterého “hustí” jeho kamarádi nebo rodiče více než pumpička do kola? Bývá pak při setkání s Vámi podobně nafouklý, až podrážděný?
Anebo jste Vy těmi, kteří mají pocit, že by někomu blízkému měli vymluvit jeho city?
Když v diskrétní zóně (kde se mě ptáte písemně) nebo při osobních setkáních (kde se mě ptáte z očí do očí) pokládáte tyto otázky, společné mají jedno: nepochopení, jak může být “někdo tak hloupý”. Proto v dnešním Řešidle odpovím nejen následující tazatelce, ale všem, které někdy napadla myšlenka podobného znění: „Petře, moje kamarádka je snad praštěná. Mluvím do ní horem dolem, že její vztah je špatný, ale ona v něm zůstává, i když je nešťastná. Nechápu to.“
Moje odpověď bude třívrstvá – složená ze tří otázek, které je dobré si upřímně zodpovědět. Naše otazníky se mohou rázem rozplynout. Přibližme si jednu otázku po druhé:
1. Opravdu to máme pochopit?
Vážení a milí, co když ani NEMÁME pochopit to, koho druzí milují, jak se rozhodují, kudy vede jejich osud? Nebo dokonce: Co když to ani NEJDE pochopit, jestliže se na něčí cestu díváme ze svého pohledu?
Když v diskrétní zóně nebo při osobních setkáních procházím s lidmi jejich příběhy, primárně se je nesnažím pochopit; primárně se těm lidem snažím porozumět. A to jsou dva odlišné pojmy.
Porozumění má blíže k přijetí než k pochopení. Ivan Trojan v zajímavém filmu Medvídek hraje muže, jehož děti vlastně nejsou jeho děti, a on i přesto svou ženu neopouští ani nevyhazuje. V závěru říká svým kamarádům: „Není to jedno? Je to MOJE manželka, jsou to MOJE děti a já chci, abyste to tak RESPEKTOVALI. Nemusíme přece všechno pochopit. Stačí to přijmout.“
To je pozoruhodný pohled. My skutečně nemusíme, a často ani nemůžeme pochopit rozhodnutí jiných lidí, protože oni nejsou my a my nejsme oni. Abychom je pochopili, museli bychom, jak se říká, obvykle projít jejich životem v jejich botách. Až pak bychom POCHOPILI jejich hodnoty, jejich dětství, jejich strachy, jejich cestu, jejich zkušenosti, jejich výhry, ale také jejich prohry.
My si samozřejmě vždycky myslíme, že máme pravdu. A máme – SVOJI pravdu. Ale ta nemusí odpovídat pravdě jiných lidí. Oni mají jiný život, plynoucí z jejich názorů a z jejich rozhodnutí. V zásadě nemá smysl jiné lidi přesvědčovat o své pravdě, oni ji nemusejí sdílet, když neodpovídá jejich životu. Lidé jsou holt různí: kolik lidí, tolik názorů, rozhodnutí, životů. Porozumět člověku znamená přijmout ho, jaký je, respektovat ho, i když vidí život jinak. Dám Vám jeden příklad:
- Představte si, že stojíte před výzvou, kterou ještě nikdo nikdy nezvládl. Půjdete do ní, nebo ne? Existují lidé, kteří když se dozvědí, že toto ještě nikdo nedokázal, přestanou se o to snažit. A nakonec jsou lidé jako Arnold Schwarzenegger, který má heslo: Když mi někdo říká, že tohle ještě nikdo nedokázal, povím si: “Fajn, takže to čeká na mě.“
Jste-li, tazatelko, skutečná kamarádka, pak té dívce nevnucujte své srdce – nepřesvědčujte ji, že nemá milovat zrzka, ale raději blonďáka, protože ten se VÁM OSOBNĚ líbí víc. Stůjte při ní, ať se rozhoduje jakkoli. Nemusíte to chápat, stačí to přijmout, porozumět, že je jiná, třeba si i potřebuje projít určitými zkušenostmi, prošlapat svou cestu k poznání – a podstatné je, že ta její cesta je v zásadě stejně pravdivá a autentická jako ta Vaše.
2. Proč zůstává, i když je možná nešťastná?
Pokud Vám přesto její rozhodnutí nedá spát, nabídnu Vám možné vysvětlení.
I když vyjdu z Vašeho subjektivního tvrzení, že kamarádka je „nešťastná“, a „přesto ve vztahu zůstává“, položte si, prosím, jednoduchou otázku...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům