Láska je mocná, je jednou z nejmocnějších energií ve vesmíru. Rádi proto věříme, že kvůli lásce pro nás druzí udělají cokoli. I to nejtěžší – sami sebe změní.
Je to však chyba v úsudku. Lidé se nemění proto, že chceme, aby se změnili oni. Lidé se mění tehdy, pokud se změnit chtějí sami. A ani láska s nimi nemusí hnout.
Pro nás to nemusí být pochopitelné ani stravitelné. Zejména tehdy, když po nich chceme něco, co je pro nás samozřejmé – co bychom na jejich místě udělali sami. Ale tou chybou v úsudku je to, že oni nejsou my. Co je normální pro nás, nemusí být normální pro ně.
Z nespočtu dotazů, které jste mi poslali po vydání mého článku Láska jako briliant aneb Proč nehledat dokonalého člověka, ale ochotného na zdokonalování pracovat, vyberu jeden typický:
„Petře, potkala jsem muže, o němž jsem měla nejlepší mínění. Měl těžkou minulost. Jeho žena se nestarala o děti, on je po náročné rozvodové bitvě získal do své péče a vychovával je. Dnes už to jsou dva velcí habáni. Říkala jsem si: ,Jistě budou vděční za lepší mámu. I ten muž bude vděčný za lepší ženu.‘ Také jsem si říkala, že už má právo na štěstí a partnerský život a synové mu to rádi dopřejí. Zmýlila jsem se. Byla jsem u nich velmi nešťastná. Synové byli nevychovaní a rozmazlení. Neuměli zdravit, děkovat, pomáhat v domácnosti, neuklízeli po sobě. Když jsem to po nich žádala, vysmáli se mi a začali se proti mně spojovat s otcem. Ani on nic na svém a jejich přístupu nechtěl nic měnit. Prý jsem divná. Copak tohle je láska? Odešla jsem, nebo spíš mě vyštvali. Dnes jsem sama a šťastnější, ale pořád mě to trápí. Proč se kvůli mně nezměnili?“
Co je vlastně normální?
Kdo četl můj magazín Jak funguje představivost, chápe základní problém vztahů a “párování”. Dovolíte-li odbočku do IT světa, pak když chcete úplně spárovat Mac a PC, nedaří se to. Ač to jsou dva počítače, každý má jiného výrobce a pro každého z nich je tak normální něco jiného. Mac, i když je to počítač, lze zato snadno spárovat s iPhonem, iPadem, iPods, i když to nejsou počítače, ale telefon, tablet, sluchátka. Jsou totiž od stejného výrobce. Principiální problém je tedy v kompatibilitě, v tom, zda spolu souzníme v pohledu na to, co je pro nás normální.
Obrátím-li se na tazatelku, pak chápu na jednu stranu Vás, že mužovy děti, které jste popsala, považujete za nevychované a rozmazlené. Je to tak proto, že Vy byste děti vychovávala jinak: aby zdravily, děkovaly, pomáhaly v domácnosti, uklízely si po sobě – to je pro Vás normální.
Ale na druhou stranu chápu Vašeho ex-partnera, že mu nevadí, když děti nezdraví, neděkují, nepomáhají v domácnosti, neuklízejí si po sobě. Že pro něj je normální dělat všechno za ně.
Chceš jiné normálno? Jsi vetřelec
Ačkoli jsem studoval práva, nikdy jsem nechtěl být soudcem. A to ani v běžném životě. Nikdy nebudu soudit, zda má být normální to, nebo ono, protože každý jsme jiný. Nebudu říkat, co z toho je normální pro mě nebo pro většinu populace. Protože to není důležité. Důležité je v každém vztahu to, jestli jste VY DVA SPOLU kompatibilní. A já se obávám, že ne.
Ale také si myslím, že kompatibilní nejsem já a Vy. Protože já dokážu pochopit Vašeho partnera v tom, že když jeho děti fakticky neměly mámu, tedy celou jednu polovinu potřebné rodičovské lásky, tak se on, táta, snažil dát dětem přemíru lásky. Nebo aspoň toho, co za lásku považoval.
Možná jim chtěl něco vynahradit, možná cítil nějaký vnitřní dluh, možná vinu. Třeba si říkal: Ty děti za svou mámu nemohou! Ale já mohu za to, že jsem ji ve vztahu tak dlouho trpěl! JÁ JSEM VINÍK. Pojďte, děti, já Vám absenci maminky vynahradím, já Vás budu rozmazlovat – ale nikdy tomu nebudeme říkat ,rozmazlování’, respektive NIKDO cizí tomu ,rozmazlování’ nebude říkat. Jestli nás Vaše maminka zkoušela rozdělit, tak Vám slibuji, že tohle nedopustím u žádné osoby.
Toto mohlo proběhnout v jeho hlavě nebo v jejich vzájemné...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům