Už ve svém nedělním živém vysílání na téma dvojího života jsem na to upozornil: Zvláštní, že když je někdo, kdo má srdce na dlani, opuštěn nebo odmítnut, na prvním místě hledá chybu v sobě. Myslí, že on chyboval. A to přesto, že chyba nemusí být vůbec na jeho straně.
Nepřekvapuje mě, že v diskrétní zóně (viz mé dnešní vysílání v uzavřené facebookové skupině) či při osobních setkáních (kde si povídáme v reálu z očí do očí) jste to právě Vy, kdo primárně viní ze všeho sebe. Prostředí osobního rozvoje zákonitě přitahuje čtenáře a posluchače, kteří si uvědomují, že nejsou bezchybní a chtějí pracovat na odstraňování svých chyb. Přirozeně tedy hledají chyby v sobě. Ale to ještě neznamená, že chyba je vždy jen na Vaší straně.
Konečně, i proto jsem nové vydání magazínu FC stavěl na tématu Jak pracovat se stresem. Je v pořádku, že začínáte vždy u sebe. Ale u toho by to nikdy nemělo skončit. Vy totiž nemusíte být jediným viníkem, ba vůbec nemusíte být viníkem. Ilustruji Vám to na dnešním dotazu do mého seriálu podcastů Řešidlo: „Petře, přišla jsem o práci. Šéf si na moje místo dosadil svou známou. Dělala jsem všechno nejlépe, jak jsem mohla, přesto mám teď pocit, že jsem musela někde selhat. Měla jsem to tak i ve vztahu. Kdykoli se partner rozzlobil, hledala jsem chybu v sobě, dokonce i tehdy, když – jak mi později došlo – vina byla na jeho straně. Nakonec mě opustil s tím, že jsem člověk bez jakékoli hodnoty. A já tomu věřím. Poté, co jsem přišla o práci, propadám pocitu, že opravdu asi nemám žádnou hodnotu, když si mě nikdo neváží.“
1. krok: Běž po niti zpět
Kdykoli nás něco v životě trápí, je to následek příčiny, která se udála dříve. Uvedu příklad:
Myslím, že my všichni jsme byli vychováváni shodným modelem. V tom modelu výchovy, když dítě podle svých rodičů nebo učitelů neposlouchá, je trestané. Trestané je proto, aby zpytovalo svědomí a změnilo svůj postoj. Ten trest ho má bolet, nejen fyzicky, hlavně vnitřně, psychicky. Proč to společenská norma chce? Bolest je totiž dlouhodobě nesnesitelná a člověk udělá cokoli, aby se dlouhodobé bolesti zbavil. Někdo si i vezme život, jen aby už necítil dlouhodobou bolest.
Vzpomínáte, jak bezmocně jsme se kolikrát v dětství cítili? Nepochopeni, odmítáni? O to šlo.
Ta bolest, kterou někdo v našem dětství vytvářel, nás učila, že kdykoli nám někdo ublíží, je to naše vina. Tak to možná chtěli už naši rodiče. Když jsme neposlouchali, tedy když jsme podle nich dělali neakceptovatelnou chybu, způsobili nám bolest, třeba tím, že nám pohrozili nějakou ztrátou. Ať už fyzickou, že nám vezmou hračku a kamarády, že nám dají domácí vězení, anebo citovou, když nám řekli: Takto Tě nebudeme mít rádi. Takto Tě nebude mít rád nikdo na světě. Takto budeš sám/sama. A být sám/sama je špatné.
(Viz článek Až příliš hodní lidé: Co prožívají uvnitř a nikdo o tom nemá ani ponětí)
Celé to pochopitelně byla lež, protože být sám není špatné. Být sám je samozřejmě lepší než být s někým, kdo nám ubližuje. Ale tato lež, které se říkalo výchova, nás bohužel naučila, že kdykoli cítíme bolest nebo hrozící ztrátu nebo jakýkoli trest, automaticky si to...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům