Proč ženy střídají milence, ale rozvést se nechtějí

Protože jim v manželství něco chybí.

Jednoduchá odpověď, chtělo by se říct.

Ale má to háček.

Pokud ženy najdou mimo manželství to, co jim chybí, proč tedy z manželství neodejdou?

Znamená to snad, že to, pro co odbíhají z manželství, není tak důležité jako to, co je drží při manželovi? Proč ale potom riskují to, co mají s manželem (například finanční zázemí, rodinu), pro něco, co mají s milencem, kdyby to tak důležité nebylo?

Když jsem v diskrétní zóně (kde se mě ptáte písemně) nebo při osobních setkáních (kde se mě ptáte z očí do očí) konfrontován s Vašimi příběhy, mají různá zabarvení. Jako ukázku předložím dotaz muže, který mi napsal do Řešidla: „Petře, zaujal mě Váš podcast Proč ženy chtějí zajíčky, a pak se jich nerady vzdávají. Můj případ je však opačný. Manželka si v našem dlouhém vztahu našla výrazně mladšího milence. Zdrtilo mě to. Řekla mi, že je s ním šťastná, že omládla a bude se chtít rozvést. Ale po nějakém čase její zájem o rozvod ochladl, i o toho muže. Vyložil jsem si to tak, že se mnou chce zůstat. Chvíli se tak i chovala, ale pak si našla dalšího milence, tentokrát naopak výrazně staršího. Zase mě to zdrtilo, zase řekla, že je s ním šťastná, že je hýčkaná a bude se chtít rozvést. A zase jí to s ním nevydrželo. Zvláštní je, že vždy odchází ona, vlastně i z našeho vztahu. Proč to dělá? A proč se nerozvede, když se mnou není šťastná?“

Jak chytit štěstí

Šťastná, hm…

Víte, někdo říká, že štěstí je emoční záležitost. A svým způsobem je to pravda. Být šťastný do značné míry znamená mít šťastné pocity. Jenže to má háček. Pocit je prchavý.

Proto někdo jiný říká, že štěstí je stav mysli. A mysl souvisí s rozumem. Proto, když jsem psal knihu Čtyři prány štěstí, varoval jsem před pouhým pocitem štěstí. Uvedl jsem čtyři způsoby, jak být šťastný racionálně – jak si šťastné pocity ne vytvořit, ale VYTVÁŘET rozumem. Pořád.

A tohle, jak se obávám, Vaše paní neumí.

Obecně vzato: Jestliže z Vašeho manželského vztahu odchází, ale nikdy neodejde, může to být tím, že jí něco chybí – něco, co krátkodobě najde jinde, ale co jí dlouhodobě nestačí.

A to podle mě může být právě pocit. Respektive cit.

Máte-li za sebou dlouhý vztah, jak uvádíte, možná už jí zevšedněl, možná o něj oboustranně nepečujete tak, jak píšu v rozšířeném vydání knihy 250 zákonů lásky. Možná Vaší paní chybí city, zamilovanost, to, co se v dlouhém vztahu už přirozeně vytratí, a co ona najde v každém dalším novém vztahu.

Tím by se vysvětlovalo, proč je na začátku natolik idealistická a každý nový partner jí vyhovuje tak, že by k němu dokonce ihned odešla. A proč po čase, když její zamilovanost pomine a ona spatří toho muže bez růžových příkras, ucukne, protože ten muž už najednou tak ideální není, má své mouchy – tak jako Vy, ale s Vámi už něco prožila, má i příjemné vzpomínky, příjemné emoce, a proto se k Vám vrací.

A naopak – proto zase odchází, jakmile znovu zjistí, že není šťastná, že jí chybí ta zpropadená zamilovanost, respektive vycítí, že někdo jiný, někdo úplně jiný než Vy, nebo úplně jiný než předchozí partner, ji dělá šťastnou. Ale zase jenom chvíli, dokud ta zamilovanost nevyprchá.

Proto se také o štěstí mluví jako o mušce (“Štěstí, co je štěstí? Muška jenom zlatá.”). Vidíme-li ve štěstí pouze pocit, nikdy ho nedoženeme, protože je malý, krátkodobý, prchavý, nevydrží.