Proč si se mnou začínal, když pak zničehonic ochladl?
Jak teď mohu zapomenout, když se denně potkáváme?
Jak na jeho odmítnutí mohu nemyslet, jak se mám soustředit na práci, jak s ním řešit (jen) profesionální rovinu, jak předstírat, že se nic nestalo, jak unést, že se nic už ani nestane?
Další košatý strom otázek, které dostávám v diskrétní zóně (kde se mě ptáte písemně) nebo při osobních setkáních (kde spolu mluvíme z očí do očí). Jako by lidé ani nečetli mé knihy a neznali mou filozofii, a přece se na ni ptali. Jako žena, jež mi do Řešidla napsala tento dotaz:
„Petře, vždy jsem ctila Vaši zásadu: Co je v domě, není pro mě. Nechtěla jsem mít vztah přímo na pracovišti. Přesto se to stalo. Kolega byl po těžkém rozchodu. Svěřil se mi. Sblížilo nás to. A pak jsem udělala to, co jsem nikdy nechtěla – vyspala se s ním. Náš vztah, spíše ne-vztah, trval jen krátce, pak se ze dne na den přestal ozývat. Přitom ještě poslední večer se mnou plánoval. Denně ho potkávám v práci, vím, že s bývalou partnerkou není, ani s žádnou jinou. Neumím si to vysvětlit a neumím se odmilovat. Teď už naplno chápu, proč tolik apelujete na to, abychom si nezačínali s kolegy, že z toho se zdravou kůží nevyjdeme. Jak z toho ale teď mám vyjít já?“
Skluzavka do vztahu v práci
Předně, odpovědi, které poskytuji v podcastech, se odlišují od způsobu řešení Vašich otázek při osobních setkáních, protože při osobních setkáních obvykle znám obě poloviny příběhu, tedy se mohu zeptat i druhé strany, poznat fakta i z její strany, a nedeformovat tak svůj názor. I proto si v podcastech dávám pozor na fatální soudy. Osobní setkání mě naučila vžít se do obou stran.
A tak se dokážu vžít do muže, který je po těžkém rozchodu. Pokud nemá komu se svěřit doma, protože doma je pusto a prázdno, může mít přirozený sklon svěřit se někomu na dalším místě, kde tráví spoustu času, a tím může být právě pracoviště. Všichni přece trávíme v práci spoustu hodin, jsme tam obklopeni lidmi, s nimiž spolupracujeme, na které do značné míry spoléháme, kterým vnitřně důvěřujeme a kteří docela znají i nás. A tyto blízké lidi může přímo trápit, když do práce chodíme nešťastní. My přece spoluvytváříme náladu firmy, týmu, jsme jeho součástí. Nemusíme být pro druhé, ani oni pro nás, jen potenciálními konkurenty v boji o vyšší zařazení, ale taky člověkem, který má své bolesti. Sdílíme jeden prostor, jeden cíl, jsme na jedné lodi, a tak je přirozené, že se nás druzí mohou zeptat, nebo my se jim svěřit. Konečně, nejenže to je přirozené, ale lepší vzájemné poznání prospívá i pracovním vztahům, které se tak prohlubují a stávají více přátelskými. Přátelé pro sebe i v práci udělají víc než jen spolupracovníci. Mohou si skutečně pomoci. A právě to je bod, v mé filozofii, kde by tyto vztahy měly vrcholit a dál nejít.
Proč?
Z pracovního do mileneckého, respektive partnerského vztahu vede poměrně rychlá skluzavka. Nejenže spolu lidé tráví více času, jsou si v určitém směru blízcí, v určitém směru na sobě také závislí, tedy potřebující se, potažmo doplňující se, respektive obdivující se – tak jako v blízkém vztahu –, ale přes osobní problémy, které si svěří, mohou tuto pracovní kompatibilitu rozšířit i na kompatibilitu obecně lidskou. Jakmile se dva lidé sblíží přes společnou bolest nebo problém, spojí je to nejen racionálně, ale i emočně. Co tím myslím?
Když se kolega kolegyni svěří, vypovídá, když si jí vylije srdíčko, znamená to, že spolu projdou procesem citového sdílení. On získá důležitou zpovědnici, citovou vrbu, ona zdroj svých pocitů užitečnosti a platnosti – je tu člověk, kterému pomáhá, který jí je vděčný, který ji POTŘEBUJE a kterého svým způsobem POTŘEBUJE I ONA. Citová provázanost, která s každým soukromým sdílením narůstá, může v obou podporovat sílící emoční linii potřebuji Tě – chybíš mi, když nejsme spolu, což už je předsálí zamilovanosti. A na pracovišti je to ošemetné, až nebezpečné.
Proč?
Protože když zamilovanost nastoupí a postupně pomine a nenahradí ji láska, jednoho to může velmi bolet. A tento člověk nemusí být schopen uzavřít minulost, protože se mu v práci nepodaří druhému vyhnout, denně ho bude vnímat, denně případně vnímat, že už má někoho jiného, denně mít z první ruky, že je s někým jiným šťastnější než s ním – a pak to mohou odnášet nejen emoce a nervy, nejen jeho osobní život, ale ruku v ruce s tím také jeho pracovní vztahy, produktivita, efektivita, zničí to tým. Může to vyvolat až vyhazov a existenční potíže.
O případném křížovém mstění bývalých milenců na pracovišti ani nemluvě… Proto mimo jiné tolik...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům