“Zachází se mnou jako s hadrem,” postěžovala si.
Upřel jsem na ni oči a zeptal se: “A proč se sebou tak zacházíš?”
Cukla sebou. “Ne já, TO ON si mě neváží!”
Zopakoval jsem. “A proč si TY sebe nevážíš?”
Oněměle otevřela ústa.
Zřejmě si myslela, že nedoslýchám.
Ale já jí chtěl ukázat, proč hledáme lásku na špatných místech – proč se sebou necháme zacházet jako s hadrem.
Zrcadlo lásky
Ve své základní knize partnerských vztahů 250 zákonů lásky zdůrazňuji, že všichni v dospělosti akceptujeme jen takové vztahy, jaké máme sami k sobě.
Jakmile se k nám někdo chová jen trochu hůř, než se k sobě chováme sami, většinou od něj odcházíme – překročil totiž naši mez.
A naopak, když se k nám někdo chová jen trochu lépe, než se k sobě chováme sami, většinou s ním zůstáváme. Naše vztahy s druhými jsou tedy přesným odrazem vztahu, jaký máme k sobě. Říkají nám dost nejen o druhých, ale hlavně o sobě.
Nepříjemné zjištění, že? Je snazší vinit druhé než sebe. Zrcadlo lásky je ve skutečnosti zrcadlem sebelásky.
Kdo zůstává ve špatném vztahu s jiným člověkem, má většinou špatný vztah sám k sobě. Hledá svou identitu, tak se rozhlíží po někom, kdo by ho definoval, kdo by mu dodal to, co mu schází. I lásku hledá zoufale, urputně, ale na chybném místě – vně, místo v sobě.
Jak to pokřivené zrcadlo narovnat?
Jakým myšlenkám věnovat například tento víkend?
Jací jsme opravdu
Jak podotýkám ve své základní knize SEBElásky, Čtyři prány štěstí, pohled do zrcadla nikdy není snadný. Nemluvím o pohledu na vlastní tělo, ale na nitro.
Všichni odmalička víme, jak se starat o chrup, pokožku, orgány. Tělesnou hygienu známe, ale když jde o péči o duši, mysl, emoce, tehdy tápeme. Umíme ošetřit snad skoro každou zlomeninu končetiny, ale upřímně: Co víme o první pomoci při zlomenině srdce?
Přitom všichni známe okouzlující začátky, kolébání na růžovém obláčku zamilovanosti. Na druhém dlouho nepozorujeme žádné charakterové defekty, a pokud přece, přehlížíme je nebo bagatelizujeme, protože druhého milujeme. Říkáme tomu bezpodmínečná láska – druhého přijímat bez podmínek, komplexně i s vadami. Časem se tento šlechetný přístup začne měnit. Růžový opar se vytrácí. Kazy v charakteru jsou stále patrnější a viditelnější, hádky kvůli tomu častější. Pár se to více nebo méně snaží překonat. A tady je bod zlomu.
Pokud je charakterový defekt druhého tak velký, že začne systematické ubližování, a my máme zároveň nezdravý vztah k sobě, říkáme: “Nezasloužím si lepší jednání.” V druhém totiž vidíme svůj vlastní odraz. Vztah je vůbec zrcadlem nás samotných. Ukazuje nám to, co o samotě nikdy neuvidíme. Příklad: Teprve ve vztahu poznáme, že jsme sobci; třeba že se odmítáme dělit nebo že svému partnerovi nepřejeme úspěch. I schopnost komunikace, kompromisu, vytváření konfliktů – to člověk spatří až ve vztahu, zpříma ve svém zrcadle.
Ano, až ve vztahu člověk poznává sám sebe. A čím bližší je vztah, tím blíž je i zrcadlo.
Dej mi štěstí, jinak…
Když během velkých osobních setkání, jaké bude to příští neděli, pracuji s lidmi, důležité pro mě je, KDE každý z partnerů nalézá své štěstí, naplnění.
Někdo jej hledá venku, vně své osoby. Například říká: “Šťastný budu, teprve až ten druhý udělá to/řekne tamto.” Nebo: “Šťastná budu, teprve až vyjde nové bydlení, práce, dítě.”
Kdykoli vkládáme důvod štěstí do něčeho/někoho vnějšího, stáváme se na tom závislými, zříkáme se odpovědnosti, v druhém vytváříme napětí a v sobě paradoxně vlastní neštěstí. Protože nikdy to není vnější okolnost či partner, co nás může udělat šťastnými. To je náš úkol. Tak jako primárním úkolem partnera je šťastným udělat sebe. Jestliže žádáme štěstí po druhém, sami se přepínáme do režimu očekávání. Nenaplňování tohoto očekávání pak zvyšuje náš hněv, pocit “oprávněného”...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům