Každý v sobě máme nádobu. Nádobu bolesti.
A tato nádoba má okraj. Okraj trpělivosti.
V té nádobě se hromadí naše bolest získaná v konkrétním vztahu. Každý člověk má své meze. Jednou se jeho nádoba naplní. Jakmile trpělivost přeteče, člověk odchází.
Jeho odchod bývá signálem pro toho, kdo vytvářel bolest. Ať je jeho motivace jakákoli, objekt bolesti mu může scházet. Někdo začne slibovat, že se změní, jen proto, aby se tento terč s důvěrou vrátil a opět bylo komu ubližovat. Ale někdo se skutečně změní – uvědomí si, že svým nezralým jednáním ztratil někoho, na kom mu vlastně záleží.
To mnohdy bývá důvod, proč lidé, kteří se mi svěřují v diskrétní zóně nebo při osobních setkáních, stojí na rozcestí a váhají, zda ještě počkat (až se jejich partner změní), nebo už z ubližujícího vztahu vystoupit. Fakt, že už v té chvíli mají v hledáčku jiný vztah, toto dilema nemusí usnadnit a urychlit. Jak vypovídá dnešní dotaz, který mi přišel do Řešidla, seriálu mých každodenních podcastů: „Petře, jsem zoufalá a nevím, jak dál. Mám spoustu důvodů, proč opustit manžela. Je to lhář, alkoholik, zadlužený, řešíme exekuce, dokonce ho živím. Současně je tu milenec, který by pro mě udělal cokoli, postavil nám již dům, a čeká jen na to, až k němu přejdu. A v tom je problém. Váhám. Nikdo z přátel ani z rodiny mě už nechápe. Proč neodejdu? Jak přestat poslouchat srdce a jít za rozumem?“
Cestou srdce, cestou rozumu
Pokud máte v hlavě takto zamotané klubíčko, vězte, že ho musíte rozplétat od správného vlákna. Jinak řečeno: Uvědomit si vůbec rozdíl mezi jednotlivými vlákny.
To, co člověka často drží v nefunkčním vztahu, paradoxně není srdce, ale rozum. Srdce bývá před rozumem, netáhne nás do minulosti, ale naopak do budoucnosti. Důvod, proč z takového vztahu neodcházíme, je tedy daleko více v rozumu.
Zásadní rozdíl mezi rozumem a srdcem je v tom, že rozum potřebuje důvody, srdce ne. Srdce miluje. K tomu srdce žádný důvod nepotřebuje. Kdyby srdce dokázalo vzít tužku, papír a sepsat všechny důvody, proč někoho milujeme, tedy proč s někým jsme, tak by kompletní seznam všech důvodů zněl: 1. Protože jsi to Ty. Tečka. Nic víc. To je srdce.
Rozum naproti tomu potřebuje racionální důvod. K odchodu ze špatného vztahu ho ještě mít nemusí. Vždyť součástí rozumu je paměť, racionální podstata člověka, a v ní spousta hezkých vzpomínek. Máme přece společnou historii s partnerem, a v ní mnoho dobrého – nic přece není černo-bílé a člověk není dokonalý ani ve schopnosti jenom ubližovat.
Ano, mnohokrát nám lhal, ale několikrát také mluvil pravdu.
Ano, mnohokrát pil, ale několikrát také láhev odložil (třeba proto, aby spal).
Ano, mnohokrát vyrobil dluhy, ale několikrát jich jistě také litoval a sliboval, že už se to nebude opakovat.
Navíc, když partnera živíme, je to jako kdybychom měli dítě, o které se musíme postarat, a to i ve chvílích, kdy to není příjemné.
To všechno z nás dělá atraktivní bytost, o jakou může mít zájem nějaký milenec. Jsme přece opora, stavitel, to všechno nám i může říkat. Ale co když, zaváhá rozum, který má přece paměť, se z něj po všech hezkých slovech vyklube stejný vejlupek jako ze současného partnera?
Co hraje pro nesprávného partnera
Takže srdce, hlas odvahy a budoucnosti, nás může táhnout k milenci.
Ale rozum, hlas strachu a minulosti, nás může varovat na základě naší zkušenosti.
A v tomto bodu je vrcholný paradox.
Přítomnost, kterou prožíváme, ta strašlivá přítomnost s ubližujícím manželem, totiž není manželova nevýhoda, ale výhoda. Právě pro všechno špatné, co jsme s ním zažili a co s ním zažíváme, máme strach z každého dalšího vztahu. Zejména z toho, který vypadá na začátku ohromně nadějně. Jako ten s manželem… kdysi.
Strach má spojitost s minulostí a rozumem....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům