Každý pátek věnuji inspirativním lidem, jejichž příběhy ukazují, že to, jakou překážku v životě překonáme, nezáleží na velikosti té překážky, ale na velikosti našeho rozhodnutí.
Ať šlo o Coco Chanel, která se naučila v sebe věřit, i když v ni nikdo nevěřil.
Nebo o muže, který drsně pochopil karmu, naučil se odpouštět zradu a rozpoznávat skutečné přátele.
Nebo o ženu, která zachránila 2500 dětských životů a zanechala nám pozoruhodné memento, podobně jako dívka, která dvakrát porazila rakovinu, ale ve svých dvaceti letech potřetí už ne – a přece svým způsobem dál žije, svým odkazem, který pomáhá.
Už devět let se v magazínu FC zabývám lidmi, jejichž úspěch nespočívá ve hmotném zbohatnutí, ale v dosaženém poznání, že všemu se dá čelit – i v nejhlubší tmě objevit světlo a na nejspodnějším dně najít smysl života. Od samého začátku jsem usiloval o rozhovor s dnešním hostem. “Je to jedna z nejvýjimečnějších osob naší doby,” pronesl o něm Steve Forbes – ano, ten vydavatel. Přitom v Česku a na Slovensku o Jimu Stovallovi téměř nikdo neslyšel.
A pak Jim přistoupil nejen na rozhovor. Začal pro můj magazín dokonce psát. Jeho první článek vyšel v magazínu FC 6/2019 Jak vychovat silného člověka (strany 52 a 53.)
O truhle nalezené na dně
Jima zaujala moje filozofie, že největší poklady najdeme na dně. Ne na mořském dně, ale životním. Že jde o poklad, přitom nevíme. To, co jsme našli, je škaredá truhla. Svádí nás k tomu opovrhovat jí. Přitom naším úkolem je nalézt způsob, jak ji otevřít. Uvnitř je totiž poklad. Tak jako v každé negativní zkušenosti jsou ve výsledku ponaučení, moudrost, síla.
Jim se ptal, jak jsem na to přišel. Vztahem s takzvaně handicapovanou dívkou. Kdekdo ji litoval, měl ji za chudáčka, ale ona byla ve skutečnosti opak – uvnitř velmi silná, život ji totiž zocelil. Den co den musela porážet vnitřní pochybnosti, vnější posměch, subjektivní bolesti i objektivní překážky. Dokázala to, co já vůbec. To já byl slabý a ona silná. To ona mně byla inspirací, mým pokladem. Tehdy jsem ostatně přišel na to, že za inspirací pro své zesilování musím k lidem, kteří poznali životní dno. Jako Jim. Jeho příběh?
1. část cesty: Ze světla do tmy
Ještě v sedmnácti letech Jim dřel pro svůj velký sen – chtěl být profesionální sportovec a hrát ligu amerického fotbalu. Podle trenérů i skautů byl na dobré cestě.
“Jenže, znáte to: Když chcete Boha rozesmát, povězte mu své plány do budoucna,” říká dnešní Jim. V těch sedmnácti neměl ponětí o tom, že za dvanáct let bude zcela slepý.
Už tehdy nosil brýle. Rutinní lékařské vyšetření před další sezonou mu ale zjistilo skrytou nemoc, která postupně zhoršuje zrak a vede až k postupnému oslepnutí.
“Nevěřil jsem tomu. Ale v posledním ročníku univerzity,” vzpomíná Jim, “jsem začal cítit, že lékaři asi mají pravdu. Oči mi den za dnem slábly.” Sen o americkém fotbale se mu zhroutil. Jim ale zastává názor: “Když Ti nevyjde cesta, ještě nemusíš měnit cíl. Stačí jít k témuž cíli jinudy.” Hledal jiný sport, ve kterém by rovněž mohl dosáhnout vrcholného úspěchu, aniž by tolik potřeboval zrak. Našel ho ve vzpírání. “Byla to podobná cesta – fyzické síly. Tak jsem začal dřít tímto směrem.” V roce 1984 postoupil na olympiádu. Bylo mu 26 let.
Ale postupující nemoc nešlo zastavit. Ve svých 29 letech se jedno ráno probudil a poprvé neviděl vůbec nic, i když víčka otevíral dokořán. Došlo mu to. Už nikdy nic neuvidím.
2. část cesty: Přivykání na tmu
“Ten první pocit byl – devastující,” popsal ho jednoslovně Jim. Ve skutečnosti to ráno ve své posteli prožil panickou ataku. Strach, který se okamžitě mění v jistotu a říká: Z toho se nedostanu. Jako když vlak zastaví v tunelu a nejde otevřít okna ani dveře. Jako když se výtah zasekne mezi patry a nikdo nereaguje na zvonění. Jako když se v aquazorbingové kouli vydýchává vzduch, ven vidíte stále hůř, nikdo neslyší Vaše volání a víte, že sami se z toho nedostanete.
“Poznal jsem, co je negativní spirála. Ovládly mě strašlivé emoce, ty ihned vyráběly ještě horší myšlenky, a ty se exponenciálně množily. Byl jsem slepec, přitom jsem za celý život pořádně slepce nepotkal. Netušil jsem, co dělat. Napadlo mě jediné – po paměti přejít do zadního pokoje, kde byl telefon, rádio a přehrávač. Tam jsem došel, sedl si na gauč a byl rozhodnut, že odtamtud už nikdy nevyjdu ven. Ostatně, JAK bych to taky mohl dokázat?”
Tři krát čtyři metry. Tak velký byl ten pokoj. Prostor, který si Jim určil pro zbytek života.
“V té chvíli mě nenapadlo, že můj život může být diametrálně odlišný. Že budu šéfovat televizní stanici s více než tisíci kanály. Že budu cestovat po světě a přednášet. Že napíšu třicet knih a šest z nich dokonce zfilmují. Že mě budou znát miliony lidí…” Tehdy měl Jim myšlenky jenom na sebevraždu. Nakonec, proč protahovat trápení, které se “nezmění”?
Toto je důležitý uzlový bod, na který upozorňuji v magazínu FC. Je to rozcestí, na němž se vytváří celý budoucí osud člověka. Jsou na něm jen dvě cesty: negativní (Nic nemám ve svých rukou) a pozitivní (Všechno mám ve svých rukou). I Jim to musel pochopit…
“Našel jsem telefon a zavolal rodičům. Po čase někdo zachrastil klíčem v zámku. Někdo, koho jsem neznal, mi dal do...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům