Jedním z nejrozšířenějších omylů je teze, že rodiče znají své děti. Že vědí nejlépe, co je pro ně dobré. Že jen oni mohou rozhodnout, jakým směrem se děti mají vydat.
Toto přesvědčení v sobě nejčastěji mají ti rodiče, kteří paradoxně nevědí, co je dobré pro ně samotné, kteří nejsou spokojeni se svým vlastním životem, kteří si chtějí své zmařené nebo neuskutečněné sny dodatečně splnit prostřednictvím svých malých loutek – dětí.
Nebo kteří jsou tak zahořklí, že svou hořkostí chtějí kontaminovat i své děti.
Ne. Rodiče neznají své děti. Každý člověk je jiná osobnost. Vnitřně se odlišují i dvojčata. Co bytost, to jiný sen, talent, cesta. Když však řeknu A, musím dodat i B. Prostředí nás fatálně ovlivňuje. Všichni jsme průměrem pěti osob, kterými se nejvíc obklopujeme, a to z hlediska energie i způsobu myšlení. Ne proto, že bychom zdědili něčí postoj. My se ho dlouhodobým opakováním, vtloukáním danou osobou, naučíme vnímat jako normální.
Děti ale nabývají svůj rozum. Když vyzrají, mohou se rozhodnout, zda budou jako rodič, nebo přesně opační než rodič. Tak jako v anekdotě, kdy se po letech potkají dva bratři a rozprávějí: “Jak se máš, co děláš?” “Jsem notorický alkoholik. Co jiného bych mohl být, když náš otec byl notorický alkoholik? A Ty?” “To je zvláštní. Jsem zapřisáhlý abstinent. Co jiného bych mohl být, když náš otec byl notorický alkoholik?“
Ano, každý má nakonec možnost volby. I rodič, když se rozhodne pro negativní postoj. Není snadné v negativním prostředí vyrůst, udržet víru v sebe, ve své sny, v úspěch… Nicméně, stejně tak to pro vzpurné dítě může představovat paradoxně výhodu, vnější motivaci, důvod, proč tím spíš úspěchu dosáhnout a svému rodiči ukázat, že se mýlí.
Ale zdůrazňuji: Není to snadné. Nakonec, já se nezabývám ničím, co je snadné. Moje články, knihy, magazíny, živá vysílání i podcasty jsou zaměřeny na osobní rozvoj, tedy na vše, co je těžké, a právě proto to stojí za to zvládnout – co je těžké, to posiluje.
Dnes mi do Řešidla, seriálu mých každodenních podcastů (poslouchat můžete v aplikacích Spotify, Google a Apple Podcasts nebo v přehrávači výše), přišel tento dotaz: „Petře, čtu Vaše knihy i magazíny, bezezbytku souzním s Vaším názorem, že prostředí nás ovlivňuje. Mám negativní rodiče. Jsou přesvědčeni, že bude jen hůř, že nemám na to, abych cokoli dokázala, i že kdo něco dokázal, je jedině podvodník. Musela jsem se od nich odstěhovat, a jak doporučujete, vyhledat nové prostředí. Nyní trávím čas s přáteli, kteří přemýšlejí opačně – jsou pozitivní, podporují mě, mají podíl na tom, jak se mi daří v práci a že se nevzdávám, ať přijde jakýkoli problém. Rodiče ale vídám dál, i když mě pořád odrazují, že stejně špatně dopadnu. Copak je mohu odříznout? Mám je ráda. Navíc jsou už staří a bez mé pomoci se neobejdou, i když slovo ,děkuji‘ neznají. Jak je mohu změnit?“
Jde změnit negativního člověka?
Předně, naším úkolem není měnit druhé lidi. Ani to dost dobře nemůžeme dokázat.
Každý člověk se totiž může změnit jen tehdy, když se změnit chce. Ano, sám musí chtít. A k tomu, aby chtěl, musí připustit, že nežije dobře, respektive že doposud žil ve lži.
Kdo pamatuje staré fotoaparáty, vybavují si i celuloidový film, do kterého se propisovaly snímané obrazy. Tomu pásku se říkalo negativ. Černá a bílá v něm byly obrácené. Tedy: to, co ve skutečnosti, bylo světlé, na negativu bylo tmavé, a naopak. Vše bylo naopak.
To je negativ. Věci se zdají opačně, než ve skutečnosti jsou (více i v podcastu Jak chápat alkoholika). Proto negativní člověk žije v omylu. A přitom je přesvědčen, že žije v pravdě.
Negativní lidé nejsou hloupí. Negativní postoj jen zaviňuje, že jsou strůjci svého štěstí, či spíše neštěstí. A základ spočívá v jejich přesvědčení, že strůjci svého neštěstí nejsou. Že za svůj život nemohou. Že to je vina někoho jiného. Tudíž: že nemají šanci život ovlivnit.
A nejpikantnější je, že mají pravdu. A to hned dvojí pravdu.
Negativní lidé mají jednak svou pravdu. Ta je vytvořena jejich skutečným životem, jejich skutečnými zkušenostmi, hodnotami, myšlením. Mysl neumí vytvořit jinou myšlenku než tu, které věří. To znamená, aby člověk změnil myšlení, musel by dosavadním myšlenkám přestat věřit. Ale u negativního člověka to není možné, on má pravdu.
A pozor, teď nemyslím jen subjektivní pravdu, když jste Vy sami o něčem přesvědčeni, že je to pravda. Negativní lidé mají navíc objektivní pravdu. Ano, jestliže říkají, že něco nedokážou, oni mají pravdu. V magazínu Jak funguje představivost vysvětluji fenomén sebenaplňujícího proroctví. Když negativní člověk věří, že něco nedokáže, přirozeně se o to ani nepokouší (přece to nemá cenu zkoušet), a tudíž to opravdu nedokáže. Například, je-li přesvědčen, že podnikatelé jsou mizerové, kteří zaměstnancům nepřidají peníze, ani za majitelem své firmy nepůjde, nesnaží se pracovat víc či jinak, přestoupit do jiné práce. A tak má dál pořád stejnou mzdu. Vida, na jeho slova došlo. “Nikdy nedostanu přidáno.” Na slova negativních lidí vždycky dojde. A proto jim jejich pravdu nevymluvíte…
Zarezlého negativního člověka tak změnit nejde. Zvenčí už vůbec ne. Musel by sám. Ale o tom jsem mluvil v nedělním živém vysílání o procesu vnitřní změny člověka.
Moje zkušenost s negativním rodičem
FirstClass, komunita osobního rozvoje, kterou jsem založil, má dnes už více než 320 000 fanoušků. Běžně potkávám mnoho negativních lidí, kteří přestali v sebe věřit, pochybují o tom, že pohnou se svým životem, cítí se zlomeni, neznají pozitivní cestu, ALE kontaktují-li mě, znamená to, že je to štve, chtějí to změnit – jsou na cestě od negativ k pozitivům.
Naproti tomu je můj táta, asi nejnegativnější člověk, jakého jsem kdy potkal. Od dětství jsem slýchal, že nic nedokážu, že úspěch je pro jiné lidi, že jsem jeho syn a jemu, oběti, přece nikdy nikdo nedovolil něco...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům