Když mi bylo devět let, můj táta před mýma očima prohodil mou mámu skleněnou výplní dveří v našem panelákovém bytě. Třásl jsem se jako osika, jestli neublíží také mně. Měl v plánu něco účinnějšího než jenom zbít mě. Vzal peřinu z manželské ložnice a natlačil se do mého pokoje se slovy: “Teď tady budu spát já. Ty si rozhodni, zda půjdeš k mámě, nebo tu zůstaneš se mnou. Zvaž to dobře, protože tím mámě nebo mně dáš najevo, koho máš raději. A přičti si následky.”
Stáhl jsem svou peřinu ze své dětské postele a odešel k mámě. Se slovy, že dilema mezi ním a mámou je snadné. Vždy totiž upřednostním mámu před “cizím člověkem”. “Dneškem jsi pro mě přestal být tátou, protože skutečný táta by tohle svému synovi nikdy neudělal,” řekl jsem mu.
Máma, která měla spoustu psychosomatických problémů, pak zemřela. Vím dobře, jak se dítě může svému rodiči odcizit, jaký příkop to mezi nimi vytvoří, ale i jak to dokáže ovlivnit způsob, kterým to zraněné dítě v dospělosti vychovává své vlastní dítě – aby nic podobného nezažilo.
Když se mnou v diskrétní zóně (kde se mě ptáte písemně) nebo při osobních setkáních (kde se mě můžete ptát z očí do očí) sdílíte své rodinné příběhy, záleží mi hlavně na tom, aby netrpěly děti. Dospělí se o sebe postarají, děti jsou dlouho na dospělých závislé. I emočně. A těm, jimž chybí láska, může negativní dětství změnit život nejen k lepšímu, že se svým dětem snaží vše vynahradit, ale také k horšímu, kdy se mohou na vlastních dětech mstít nebo nebýt schopni konstruktivního vytváření vztahů. O tom všem víte z mých loňských vydání magazínu FC Jak být oporou dítěti a Jak vychovat silného člověka. (Pokud tato vydání nejsou k zakoupení ZDE, znamená to, že jsou již vyprodaná.)
Bolí mě, kdykoli se mám věnovat ubližování dětí, a to i těch, které už dávno vyrostly. Zranění si ovšem neseme dál, někteří celý život. Dnes proto vyberu dotaz, který by mohlo položit jistě víc z vás. Třeba Vám moje odpověď pomůže se s minulostí vyrovnat (více také v magazínu Jak postavit most přes minulost). Dotaz zní takto: „Petře, vždy před spaním ráda poslouchám Vaše podcasty na Spotify. Dlouho jsem se odhodlávala Vám napsat to, co mě trápí, ale ráda bych to už vyřešila. Měla jsem ošklivé dětství, rodiče mi psychicky i fyzicky ubližovali. Nevydržela jsem to a na pět let se s nimi rozloučila. Celou tu dobu jsem se na ně zlobila. Pak jsme se opět sešli, ale oni se nezměnili. Teď mám už vlastní život a rodinu, ulevilo se mi, že jsem jim tehdy mohla všechno vyčíst a navždy je vymazat ze své budoucnosti. Ale pořád se mi hlavou honí smyšlené rozhovory, jak se na ně zlobím. Stres se mi odrazil i ve zdraví. Dostalo se mi rady, že jim mám odpustit. Něco takového ale odpustit nedokážu, oni si to nezaslouží. Jak mám na všechno zlé zapomenout a jít dál?“
Špatná minulost je příležitostí pro budoucnost
Předně, máme-li za sebou těžkou minulost, nesmíme na ni zapomínat. Jít dál musíme právě s tím, že nezapomeneme. Odpustit znamená NEzapomenout. Pamatovat si, co nám kdy rodiče udělali, a být díky tomu lepší než oni. Já věřím, že svým dětem nic z toho, co jste sama zažila, neprovedete. Takže díky té špatné zkušenosti – opakuji to klíčové slovo: DÍKY té zkušenosti – nejenže budete lepší člověk než oni, ale u Vás se zastaví to, čemu se říká provázek zla.
Provázek zla
Když budeme načítající se roky a přibývající nové generace jednoho rodu brát jako jednotlivé korálky, navlékané na provázek celého rodu, pak pokud po tom provázku půjdete v čase zpět, ale ne jen do svého dětství, nýbrž ještě dál, poté možná přijdete do doby, kdy Vaši rodiče byli děti. A jejich rodiče jim psychicky a fyzicky ubližovali. Tam započala nit zla.
Víte, dítě se nerodí zlé. Nikdo se nerodíme zlý. Jestliže je někdo zlý, pak jen proto, že ho tomu zlu někdo jiný v průběhu jeho života stačil naučit. Často se to stane právě tak, že děti vidí nebo zažijí zlo u svých rodičů, a tak je napodobují. Vryjí si do hlavy, že být zlý je normální, ba že je to správné a efektivní, že tak něčeho dosáhnou. Potom mají vlastní děti a jsou zlí na ně. Nebo si na nich vybíjejí své komplexy, které je nikdo nenaučil ventilovat jiným, pozitivním způsobem (jak se to dělá, ukazuji v novém vydání magazínu FC Jak pracovat se stresem).
A to je druhé důležité poznání, které musíte pochopit. Že i Vaše rodiče někdo naučil zlu…
Kdo soudí, neporozumí. Kdo porozumí, nesoudí
Z mých podcastů i živých vysílání...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům