Bouřlivé ohlasy vyvolal můj nedávný klubový článek Metoda split. Jak vyvolat rozchod “vinou” druhého, aniž se čímkoli proviní. Překvapilo mě, jak vysoké procento čtenářů se potkalo či stále potkává s manipulací ve vztahu. Ptáte se na její další možné formy. Dnes tedy o jedné z hlavních a nejúčinnějších. O metodě obracení rukavice.
Vypadá vlastně bizarně.
Ať uděláte nebo řeknete cokoli, jste ti špatní nakonec Vy.
Dokonce i když to špatně nemyslíte a racionálně se hájíte, druhý to otočí proti Vám.
O obrácené rukavici se mluví proto, že když podáte partnerovi rukavici s tím, že pasuje na pravou ruku, on ji obrátí naruby a poté Vám předvede, že NAOPAK pasuje na levou ruku. Proč mi lžeš?
Psychologie takto pojmenovává manipulační metodu, kdy se umně obrací význam vět nebo činů. Pokaždé však proti Vám. To Vy to kazíte! To Vy ubližujete! To Vy způsobujete rozvrat vztahu! To Vy jste vinni!
Ne já, to Ty za to můžeš
Představte si, že si Váš partner ťuká do mobilu. Intuice Vám napoví, že má nějakou bokovku.
Zdvořile se zeptáte, komu píše. Má Vás za stíhače nebo hysterku.
Vyjádříte pocit, že má před Vámi tajnosti. Čím blíže jste pravdě, tím víc Vás označuje za blázna.
Vyjde najevo, že Vaše intuice byla správná. Snad i to, že partner Vám je nevěrný. Čekáte potom pokání? Chyba lávky. To Vy můžete za to, že je nespokojený ve vztahu! To Vy o sebe nedbáte! Jen se na sebe podívejte, hastroši, šeredko!
Čím víc rozvíjíte debatu, tím víc ran schytáváte. Není podstatné, co objevíte, jak argumentujete, vždy taháte za kratší konec, vždy jste tím chybujícím Vy!
V té rostoucí bolesti až bezmoci Vám zcela uniká podstata – že se postupně stále více hraje jen o VAŠE emoce.
Já jsem mučedník
- Namítnete: Já že o sebe nedbám? A kdy na to mám brát čas, když se starám o domácnost/obživu rodiny?
- Uslyšíte: Můžeš jít k plastickému chirurgovi! Podívej na ty ošklivé vrásky, přibývají Ti, stárneš, nejsi už atraktivní. Taky tloustneš, nesluší Ti oblečení…
Cítíte? Čím víc se snažíte obhájit, tím hlouběji zabředáte do bažiny. Každé z vytučněných slov se může stát rozbuškou nových debat. Psychologie hovoří o problému egg before chicken, tedy zda bylo dříve vejce, nebo slepice. Jinak řečeno: Kdykoli dáte protiargument, obdržíte vysvětlení, že právě v tom selháváte. Ale těžiště debaty je už pouze na Vaší straně. Vy jste vinni, a to stále víc – jak se tedy můžete divit tomu, že je partner nevěrný? Však on je přímo oběť, mučedník!
Výsledek? Loutkaření. Stáváte se loutkou v jeho rukou. Viníkem před rodiči, dětmi, společnými přáteli, třeba i kolegy. A hlavně před sebou. Ano, Vy začnete VĚŘIT, že on má pravdu. Že nebýt Vašich chyb, k nevěře by nedošlo. Potažmo: že když opravíte vytknuté chyby, nevěra zase odezní.
Nechápete, že už nikdy nebudete perfektní. Jeho domnělý šrám na srdci se už nikdy nespraví. A když se vztah rozpadne (klidně odejde za tím, s kým podváděl), Vy budete tonout v žalu viny.
Když v diskrétní zóně zodpovídám Vaše otázky spojené s podobnými případy, ptáte se hlavně:
Proč to ti lidé dělají?
Proč nerozumějí Vašim obhajobám, omluvám, vysvětlením, doprošování – když jste přece nic zlého neudělali?
Proč jsou to oni, kdo se rozčiluje, mstí, odchází?
Jak je změnit? Jak vrátit tu úžasnou “spřízněnou duši”, kterou ten partner na začátku byl – tehdy, kdy Vás přece miloval, nepodváděl, no zkrátka v době, kdy jste se ještě nedopouštěli “všech těch chyb”?
Ve skutečnosti by správné otázky měly znít:
Kdy procitnu z té iluze o ryzím andělovi, který se mou vinou změnil v ďábla?
Kdy mi dojde, že žádný anděl ve skutečnosti nikdy neexistoval; jen ďábel, který měl zpočátku na obličeji andělskou masku?
Kdy pochopím, že anděl nikam neodešel, protože nikdy nebyl, a skutečná tvář je ta, kterou nyní vnímám?
Kdy procitnu
Podstatou manipulace je příjem něčí dobré energie výměnou za vlastní špatnou.
V obchodním světě je manipulace zacílena například k získání něčích peněz vyměnou za vlastní produkt, o kterém vím, že kvalitativně neodpovídá ceně. Taková manipulace však naráží na zásadní překážku: rozum. Ošálit rozum není tak snadné.
Manipulátoři ale vědí – i oni někdy byli zamilovaní –, že ošálit rozum dokážou emoce. Jakékoli emoce. Dobré i zlé. Když vzplanou emoce, zakalí rozum.
Proto se manipulaci nejlépe daří v lásce. Vyvolat v člověku emoce je v lásce přirozené. Každý přece rád slyší: Jsi báječný člověk! S Tebou chci strávit celý život! Tebe chci dělat šťastným! Pověz, co Tě potěší! Potažmo: Pověz, co Tě nejvíc bolí!
To všechno vytváří emoční pouto. Můžeme si ho představit jako potrubí, které spojí nás a osobu, jejíž krásná slova tolik potřebujeme. To potrubí pomáháme sami stavět. Užíváme si, jak jím proudí od nás i k nám láska. Tedy, do určité chvíle.
Pak tím potrubím, na které už nikdy nedáme dopustit, začne téct hnus. Nechápeme proč. Ale je nám to vysvětleno. Jsme špatní. Musíme se změnit. Jinak budeme opuštěni.
Nebo už opouštěni jsme. Sakra! Musíme si se sebenápravou pospíšit…
To je zjednodušeně příběh manipulace. Dokud si ho neuvědomíme, neprocitneme.
Ve své základní knize vztahové lásky i sebelásky 250 zákonů lásky používám pro lepší pochopitelnost mnoho příměrů. Jednu metaforu uplatním i teď:
- Představme si vysílač a přijímač. Vysílač vysílá štvavé informace. Potřebuje příjemce. Na to ale musí přesvědčit nějaký přijímač, aby se nejprve dobrovolně naladil na stejnou vlnovou délku – pod záminkou, že informace budou důvěryhodné a krásné. A zpočátku opravdu jsou. Přijímač si zvykne, že od vysílače dostává vždy perfektní informace. Už je přijímá bohorovně a nekriticky. Se startem štvavých informací přirozeně přebírá citový jed, jímž se plní a mění svou podstatu. Cítí stále větší vnitřní otrávenost. Vzepře-li se, slyší, že chyba není na straně vysílače. “Asi jsi porouchaný,” dozví se přijímač. Vysílač měl vždy pravdu. Vždy to myslel dobře. Přijímač se cítí provinilý. Přijímá informace od vysílače dál, jedy zahanbeně polyká. Je mu stále hůř a nechápe, že vinou přijímaného jedu, nikoli vinou své domnělé chyby. A ten jed ho stále více rozežírá…
Buddhova škola
K prvním výrazným osobnostem, které učily lidi přehodnocovat cizí slova a nevěřit slepě jejich negativnímu náboji, patřil už před naším letopočtem Gautáma Siddhártha, řečený Buddha. Nejlepší z jeho historek:
Jednou šel Buddha vesnicí svých odpůrců. Jeden ho poznal, vyběhl a počal Buddhovi tváří v tvář sprostě nadávat. Buddha se poklidně zastavil a nechal muže chvíli křičet. Potom ho gestem přerušil a zeptal se: „Když někomu koupíš dárek a on ho od Tebe nepřijme, komu ta věc zůstane?“ Muž, zmatený otázkou, zakoktal: „No, přece mně. Já ji koupil, tedy mně patří a mně zůstane!“ Buddha ho pochválil: „Správně. Stejné je to s Tvým hněvem. Já ho nepřijal. Pověz tedy, komu zůstane?“ A s úsměvem poklidně odešel.
Přemýšlejme: Co když něčí jednání není odrazem našich chyb, ale jeho potřeb?
Franklova škola
Viktor Frankl, legendární rakouský neurolog, psychiatr a zakladatel existenciální analýzy, posunul Buddhovo učení k většímu zamyšlení nad sebou. Prohlásil, že podle jeho zjištění o tom, jaký má člověk život, rozhodují jenom z deseti procent události a okolnosti, které tento člověk neovlivní, a z devadesáti procent to, jak si dané události a okolnosti vykládá a posléze jak k nim přistupuje. „Poznal jsem, že když dvěma lidem vezmete práci nebo střechu nad hlavou, jejich reakce se budou lišit, ba dokonce budou protichůdné. Jeden se může zhroutit, zatímco druhý neočekávanou změnu časem pochopit jako příležitost mít alespoň lepší práci či lepší dům.“ Ve svých pamětech zmínil jednoho pacienta, který zažil prý vůbec nejhorší kombinaci okolností a událostí, jaké na člověka mohou dopadnout. A stejně to nakonec bral pozitivně. „Na všem uměl najít to dobré. Nejčastěji se těšil na to, až to náročné období překoná. Představoval si, jaký pak ze sebe bude mít úžasný pocit.“
Frankl už v první půli 20. století učil odhlížet od vnějších okolností a cizích jednání. Nutil lidi zaměřovat se více na sebe, na fakta, na hledání pozitivních východisek, tvorbu lepší budoucnosti. Jak toho všeho může dosáhnout terč drsné metody obrácené rukavice?
Vyberu z Franklova učení alespoň ve zkrácené kostce pět postupných kroků:
1. krok: Pochop realitu a odděl ji od fantazie
Náš rozum má za úkol odlišit dva světy: svět faktů, které přijímáme smyslovými orgány (proudí zvenčí dovnitř), a domněnek, které se projevují opačným směrem (zevnitř ven).
Rozum, omámený rozum, přepne do strojového režimu, ve kterém přijatá fakta (slova) automaticky vkládá do našich domněnek. Tehdy se naší pravdou stávají cizí slova. Náš rozum jako by byl vypnutý, respektive běžel na autopilota. Co druhý řekne, přijímáme.
Rozeběhnout zase svůj rozum předpokládá předně zapojit kritické myšlení. Zeptat se: Co když to, co druhý říká, není pravda? Co když má své důvody pro svá tvrzení, a dokonce jsou tyto důvody v příkrém rozporu s mými hodnotami, těmi, na nichž má stát náš vztah?
Tehdy nám může dojít, že fantazií jsou nejen slova, která přijímáme (“Ty jsi ten špatný”), nejen domněnky, jež z toho vyvozujeme (“Já jsem ten špatný”), ale dokonce i náš obraz, který jsme si o partnerovi vytvořili. Ano, on je pouhou představou o někom, kdo nás drží, zvedá, podporuje, chrání před bolestí. Ano, je naopak tím, kdo nás sráží, šlehá bolestí.
Během procesu manipulace to není vůbec snadné, přesto stojí za to:
- přestat se zavřenýma očima jen snít o tom, jaký druhý je nebo by mohl být;
- otevřít oči dokořán a uvědomit si, jaký opravdu je;
- naučit se vděčnosti za to, že jsme ho skutečně POZNALI – že mu již padla maska.
Bude nesnadné ho i pojmenovat správným slovem. Lhář, tyran, podvodník, manipulátor. Nepůjde nám to z úst, bránit nám bude iluze, kterou jsme o něm dosud měli. Nebudeme sami. Mnoho lidí žije s...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům