Od pondělního článku Proč děti nechránit před prohrami, raději je učit, jak prohry ustát se mi hromadí dotazy na přístup k dětem v konkrétních případech… Když děti nesdílejí. Když děti nepřijímají nového partnera svého rodiče. Když se stávají vyděšenou loutkou v manipulativních hrách otce či matky. Když se zásadně rozcházejí představy na výchovu, pořádek, zodpovědnost dětí. Když má rodič problém sám se sebou a kontaminuje svou toxickou hlavou osobnost dítěte (viz podcast Jak jednat s negativním rodičem, který mě oslabuje, ale nechci ho izolovat). Dotazů je celá paleta. V diskrétní zóně odpovídám.
Jeden dotaz si však vytahuji sem do Řešidla, seriálu svých každodenních podcastů, které publikuji na Spotify, Google Podcasts a Apple Podcasts, ale poslouchat můj hlas lze také v přehrávači o kousek výše. Nebo číst tento přepis. Věřím totiž, že dotaz zaujme víc z vás:
„Moc ráda čtu Vaše knihy a magazíny a poslouchám Vaše podcasty, jste super. Právě čtu Vaši knihu Čtyři prány štěstí, kde píšete, že na světě nepotkáme silného člověka se snadnou minulostí. Když člověk plánuje rodinu, přirozeně se snaží zajistit svému dítěti co nejlepší život. Jak ale zařídit, aby bylo naše dítě šťastné, a zároveň z něj vyrostl silný člověk? Měli bychom se bát, že pokud bude mít spokojené a bezproblémové dětství, nevyroste z něj silná osobnost?“
Chiméra pohodlí
Jak zdůrazňuji v těch vydáních svého koučovacího magazínu, které jsem věnoval výchově dětí (Jak být oporou dítěti, Jak vychovat silného člověka, Jak zvedat dítěti sebevědomí), úkolem rodiče není vytvářet dítěti pohodlnou budoucnost, protože pohodlná budoucnost je bohužel jenom iluze – nic takového neexistuje. Ostatně, povězte mi:
Co je pro Vás pohodlné?
Mít peníze? Víte, co je to za starost?
Nebo: Mít úspěch? Víte, kolik závisti to přináší?
Zkrátka, všechno v životě je jako mince, má to dvě strany. A že vidíte jen jednu stranu, neznamená, že neexistuje nějaká odvrácená, kterou si nyní neuvědomujete. Důkaz?
Na gymnáziu jsem měl spolužáka, kterému rodiče chtěli zajistit pohodlný život. A tak mu koupili tu nejlepší, to znamená nejdražší a nejsilnější motorku, jakou sehnali. A on se na ní bohužel zabil. Protože začal hned tou nejsilnější motorkou, ne tou nejslabší.
V mé první práci jsem pak měl kolegu, který vyhrál první ve Sportce. Sto milionů korun. Myslíte, že si tím zajistil pohodlnou budoucnost? Ne. On tolik peněz neuměl unést. Dostal panickou ataku, chronickou úzkost. Smějete se? Pak jste patrně nic podobného nezažili. Když totiž máte najednou takovou kopu zlata, bojíte se, aby Vás někdo neokradl. Nevíte, kam peníze uložit, aby to bylo bezpečné. Množí se pochybnosti: Co když o to přijdete? Co když tím zkazíte život všem svým budoucím potomkům, které jste nyní mohli zajistit? Co když ztratíte kamarády, protože oni budou očekávat, že každému dáte nějaký ten milion? A co když jenom milion je urazí? Takže dát každému raději deset milionů? Ale to nevyjde na každého. Ouha! Někdo mě vždy bude nenávidět. S tímhle zmatkem v hlavě ten můj kolega skončil v blázinci. A jeho terapeut mu poradil: „Víte, když neumíte s tolika penězi zacházet, bude nejlepší, když se jich zbavíte způsobem, kterým jste k nim přišel. Prostě je všechny vsaďte.“ Tak to Vašek udělal. A – vyhrál znovu první. Protože za sto milionů vsazených korun máte takové množství tiketů a variabilních číselných kombinací, že je velmi pravděpodobné se znovu do nějaké výhry trefit… A tak to s ním seklo definitivně.
Jak pracuješ s nástrojem?
Téměř v každém vydání svého magazínu varuji, že nic v životě není principiálně dobré ani špatné; je to přesně takové, jak s tím zacházíme. Nůž není sám o sobě dobrý nebo špatný. Záleží na člověku, v co se promění v jeho rukou – jestli si ho nešikovně vrazí do břicha, nebo jestli s ním šikovně ukrojí kus chleba. A tohle by měli rodiče učit své děti: Je úplně jedno, jestli vyrůstají v bohatství, nebo chudobě, s obojím je musejí učit zacházet.
Chudoba může člověka demotivovat úplně stejně jako bohatství. Chudý člověk si...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům