V dnešním článku Proč poklady leží na dně aneb 5 věcí, se kterými v nejtěžší chvíli hned přestaň jsem popisoval svou práci s lidmi, kteří se ocitnou v zakletí pocitu, že hůř už být nemůže. Vlastně: ani že líp už být nemůže. Zkrátka: že jiné to už nebude.
Tito lidé přestávají vnímat život, protože život je změna a změna je život. Oni se nemění, a tím mají pocit, že umírají. Je to jen pocit, ale pocit je základem všeho. Z pocitů vznikají myšlenky, z myšlenek vyvěrají činy a činy vedou k výsledkům.
V článku Jak porozumět depresi jsem varoval před podceňováním lidských úzkostí. Proto jsem vděčný, že řada dotazů, které mi chodí do Řešidla, seriálu mých podcastů, ukazuje Váš soucit a ochotu pomoci přestresovaným, vyhořelým a přetíženým lidem. Jako tento:
„Petře, přítel prochází těžkou depresí. Prý za to může syndrom vyhoření, komplikovaný krizí středního věku. To řekla psycholožka ve standardní poradně, kde jsme byli. První otázka na Vás: Myslíte, že šlo o správnou diagnózu? Za druhé, přítel bohužel do poradny přestal chodit. I se mnou ze dne na den přestal komunikovat. Poslední jeho slova byla, že se necítí dobře, že to není moje chyba, ale že chce být sám. Dozvěděla jsem se, že mu odchod ode mě poradil nějaký jiný psycholog. Ale proč? Druhá otázka tak zní: Tohle je správná rada? Copak přítel může zůstat sám na depresi a přemoci ji? Co mám dělat?“
Sebestlačení
Vašeho přítele neznám, ale budu-li vycházet z Vašich tezí a považovat je za správné, pak diagnóza paní psycholožky samozřejmě mohla být správná. Kdo je ve středním věku, ten si obvykle prochází subjektivním stavem, kterému se říká krize středního věku.
Ten stav se rozvíjí sebeuvědoměním. Člověk si uvědomí, že je, jaksi pocitově, v poločase svého života. Už by měl mít nějaké výsledky, například pracovní, doklady o tom, že něco dokázal, měl by něco mít, něco vlastnit. Stroze řečeno – že už je na to dost starý.
Tato vnitřní formulace ale vytváří protistřet: Zatímco na úspěchy už je dost starý, je dost starý též na neúspěchy. Z pohledu muže: Třeba že už se nelíbím mladým slečnám. Třeba jsem uvízlý ve stereotypním vztahu. Třeba se můj život zastavil. Třeba ho nyní marním…
Střet dvou pocitů “jsem už dost starý na tohle” nutí člověka k vnitřní inventuře, nutkání bilancovat dosavadní život a správnost směru, jímž jde, pokládat si otázky: Nepřicházím o něco? Je žena, vedle které jsem tak dlouho, opravdu ta jediná správná? Jak žijí kamarádi – proč už jsou rozvedení a mají mladší partnerky? Proč jsou šťastnější než já? Proč mají vyšší pracovní pozice než já? Proč jsou obecně bohatší než já? Co když žiju ŠPATNĚ?
Současně na muže tlačí obava, že možná nevstupuje do druhé poloviny života, ale možná už vbíhá do cílové rovinky. Ptá se: Co když jsem promarnil svá nejlepší léta? Co když mám žít jinak? Co když jsem zarezl na nesprávném místě? Všechno vytváří v soukromí i v práci nepokoj, nespokojenost a druhý problém, s tím související – syndrom vyhoření.
Výsledkem je stlačení zevnitř. De-press. Deprese jako tlak na sebe zevnitř.
V zajetí negací a opaků
Deprese vytváří negaci. Obrací totiž pozornost člověka dovnitř, vnější svět přestává být důležitý. Hlavní jsou jeho těžké emoce, které přebarvují jeho vidění.
Negativní emoce způsobují, že vše je naopak. Kde dosud byla cesta, tam se teď zdá být zeď. Kde dosud byla zeď, tam tlučeme hlavou, snažíme se prorazit novou cestu. Prostě, bílá je černou a černá je bílou. A to se týká i převráceného přístupu k lidem. Ti, kdo nám dosud pomáhali, ti, kdo nám dosud říkali pravdu, najednou mohou být nežádoucí. Můžeme chtít celkovou změnu – začneme naslouchat jiným lidem, paradoxně máme větší důvěru v ty, které neznáme, hlavně když s jejich negativními radami víc souzníme.
Tak třeba vyhledáme psychologa, který nám řekne něco zdánlivě logického: “Zbavte se všeho, v čem se...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům