Je doba zrychlená. Vysokonároková. Lidé se stále více blíží olivám. Olivy pod tlakem vydávají tu nejlepší šťávu. Ale člověk má své limity. A vymáčknout olivu znamená ji jednorázově spotřebovat. Jenže člověk má jít do práce i další den. A zase fungovat.
Když ve své knize Čtyři prány štěstí, která se zabývá i pracovním tlakem na kariéru a materiální status, ukazuji, jak vnitřně vyvažovat vnější vlivy dostatečnou kompenzací, a myslím tím nejen více se hýbat nebo zdravěji jíst. Myslím tím vůbec změnit přístup ke svému životu i způsobu přemýšlení tak, abychom ubírali na stresu a lépe se uvolňovali.
Protože moje pohledy a doporučení znáte nejen z knihy, ale i z návazného magazínu Jak pracovat se stresem (obojí v kombinaci koupíte ZDE), nabídnu Vám dnes pozoruhodné zkušenosti jedné specialistky. Trenérky roku a vicemistryně ČR v bodyfitness, která je odbornicí na vyvážení pohybu a zdravého životního stylu. LEA VRŠECKÁ je alergická na jedno slovo: VÝKON. Říká: “Moderní svět je postavený na výkonu, dosahování výsledků, porovnávání se s ostatními. Výsledek: Kdekdo má snahu ukázat se v nejlepším světle. A nejen sebe, i své děti. Maminky rády soutěží, čí dítě je lepší, větší, rychlejší. Děti od nich tlak na výkon přebírají. Dorůstá generace, která si nechodí zacvičit nebo zaběhat jen tak. Teď nemluvím o případech, kdy se při tom fotí na Instagram. Protože doba je výkonová, motto lidí zní: Když už, tak pořádně. Jejich cílem není užívat si dobrý pocit z pohybu, ale být lepší než druzí. A tento přístup pronikl do všech oblastí života. Proto se řada lidí pořád za něčím žene a v něčem soutěží, a i když dosáhne dané mety, nespokojí se s ní a chce víc. Stále vpřed, na úkor rozumu i citů, psychického i fyzického zdraví, i své rodiny.”
V diskrétní zóně, kde se mnou probíráte své osobní problémy, bohužel přibývají i případy, kdy nadměrné tlačení na výkon znamená ve výsledku boj o holý život. A není to jen moje zkušenost. Také Lea Vršecká řešila dva těžké případy, o kterých byste měli vědět:
Případ 1: Tak trochu jiný Forrest Gump
Honza byl mladý úspěšný manažer s výstavní přítelkyní a výborně našlápnutou kariérou. Jeho práce byla náročná a plná stresu, ale on rád všem dokazoval, že ji zvládá. Dokonce rád soupeřil s ostatními. Ve všem. Rád se hezky oblékal a zajímal se i o zdraví a vzhled.
Proto, když na břiše zahlédl špíček, zapříčiněný sedavým zaměstnáním, rozhodl se začít běhat. Zpočátku jen tak, s kamarádem. To mu ale postupně přestalo stačit. Kamarád byl přece pomalý a on chtěl víc. Toužil závodit a i tady dokázat, jak je dobrý. Jeho cílem se tak stal náročný ultra trail na Mont Blancu. Stihl zaběhnout několik přípravných závodů. Žádný nevyhrál, ale vždy si vedl víc než dobře. To ještě silněji zažehlo jeho vnitřní motor.
Z nuly na sto a…
Dokázat víc! S touto věčnou představou začal trénovat vícekrát týdně a stále delší dobu. Už dříve chodil domů později, protože míval hraniční termíny stále většího počtu projektů a potřeboval v práci zůstávat přesčas. Teď začal chodit domů ještě později. Na výtky své přítelkyně, že na ni nemá moc času, reagoval lehkovážným úsměvem. „Ona žárlí. Žárlí na mě, protože mi to jde ve všech směrech. Ona nic moc nedělá, jen si jednou nebo dvakrát týdně zacvičí, jen tak, kdežto já jsem šampion,“ myslel si Honza a dupal stále víc na plyn – kamarádi a rodina už museli stranou.
… ze sta na nulu
Po jednom maratonu se zapsal hned na další. „Přece bych to zvládl zaběhnout ještě lépe. A dělám to pro sebe, pro zdraví,“ spekuloval, ačkoli tu už něco přestávalo ladit. Do práce se mu vstává stále hůř, tělo rozlámané, rostoucí únava, podrážděnost, nesoustředěnost. Honza se tyto negativní pocity snaží potlačit. Potlačuje už i vědomí toho, že běhání už pro něj není zdrojem zábavy, spíše otázkou ega. On ale přece MUSÍ všem ukázat, že dokáže být ještě lepší!
Už nevidí, kolik času a energie mu běh bere. Že stres má nejen v práci, nýbrž že stresem jsou pro něj i nekonečně dlouhé tréninky. Tělo nemá čas na odpočinek a regeneraci. Když Honza neběhá, doma dodělává resty z práce. Aby vydržel co nejdéle do noci, lije do sebe kafe a energeťáky. Při běhání se mu už občas ozve koleno. „Banalita, to musím rozběhat, překonat. Přece nejsem bábovka,“ přesvědčuje sám sebe. Další závod se nevydaří podle plánu. Výsledný čas neodpovídá jeho představě. „Asi netrénuji dost, musím přidat,“ říká si a bolest nohy se zvětšuje. „Ne, teď ne! Teď se to nehodí, když se chystám na hlavní závod sezony.“ Léky na potlačení bolesti jsou už jeho každodenním společníkem.
A pak to přijde…
V den velkého závodu se necítí dobře. Před odjezdem se pohádal s přítelkyní. Vyčetla mu, že je zahleděný do sebe, že ji ignoruje a že ho běhání jednou zničí…
Start! Je to tady! Honza dává do závodu úplně všechno. Teď to všem ukáže! Jenže…
Zničehonic přichází prudká bolest a Honzu stíná k zemi. Víc si nepamatuje.
Probouzí se v nemocnici. Dozvídá se, že při závodě došlo k totálnímu vyčerpání jeho organismu. Při pádu si navíc přivodil únavovou zlomeninu holeně.
Když se po několika dnech vrátí z nemocnice, čeká ho doma lístek: Honzo, takhle to dál nejde. Odcházím. O několik minut později volá kolega z práce: „Honzo, ten velký projekt, o který jsi usiloval, ale na který jsi neměl moc času, byl zatím svěřen někomu jinému.“
Varování: Uvědomme si, že odvrácenou stranou extrémní výkonnosti je pozdější totální nevýkonnost, letargie, lenost či nedostatek energie nebo úplné vyhoření. Sem patří i lidé, kteří spoléhají na to, že ostatní za ně všechno vyřeší. Zanedbávají svoje tělo, devastují ho, a pak očekávají od lékaře kouzelnou pilulku. Příčinou nevýkonnosti ale může být i vážná nemoc, díky níž se člověk stává ne-mocným, tedy ne-mohoucím, nebo nadměrný stres, který člověka doslova ochromí a odebere mu poslední zbytky energie… Člověk pak nemá sílu na nic. Stokrát si může říkat, že od zítřka začne pracovat na své proměně. Ale zítřek ve skutečnosti neexistuje. Existuje pouze dnes.
Případ 2: Bílý sex
Milan je středního věku, otcem dvou malých dětí a ředitelem firmy, které se v důsledku koronavirových opatření moc nedaří. To otravuje i atmosféru v ní. Je napjatá a stresující.
Od stresu k jídlu a…
Milan se vrací domů zničený, frustrovaný, psychicky unavený. Je pro něj těžké zvládnout všestranný nápor v práci a pak ještě doma. Od manželky slyší, že se má věnovat dětem a pomoci s něčím v domácnosti. Vnitřního přepětí se zbavuje pomocí jídla. Snad proto, že v práci toho moc nesní (často vinou nedostatku času a stresu, který upozaďuje jeho potřeby), si vše vynahrazuje večer doma. Jídlo se stává jeho potěšením, jediné ho dokáže uklidnit.
Jako když byl malý. Když se rodiče doma jen hádali. Když rád nalézal útočiště...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům