V dopoledním článku jsem psal o emočních manipulátorech, jejichž strategie je založena právě na potřebě ocenění zvenčí. Manipulátor je zprvu dá. Pak už je dávat odmítá – pokud neuděláme to, co si přeje. Spoléhá na závislost člověka na vnější lásce, pochvale, energii.
V diskrétní zóně, kde mi svěřujete své problémy, jste mě zahrnuli otázkami, z jejichž šíře je patrné, kolik podob může mít potřeba vnějšího ocenění v dnešní době. Do Řešidla jsem dnes vybral jednu z nejčastěji se opakujících: o potřebě ocenění cizími lidmi na internetu:
„Petře, zrovna čtu Vaši knihu Čtyři prány štěstí, část o poměřování. Je jako o mně. Moc mi záleží na názoru druhých, až mi to obtěžuje život. Zvažuji, jestli mám přidat nějakou fotku na sociální síť, co na to řeknou ostatní. Vždy si ji dlouho upravuji, abych tam byla štíhlejší, bez pih, vrásek, aby známí nebo neznámí lidé neřekli: ,Ježiš, ona zase přibrala’ nebo ,Ona je zase starší’. Nechápu, proč nad tím tolik přemýšlím. Vždyť by mi to mělo být jedno. Pořád se poměřuji s ostatními ,dokonalými‘ holkami. Jak si mám víc věřit?“
“Musíš se všem líbit…“
Jak píšu v novém magazínu FC Jak přepsat staré vzorce, závislost na názoru zvenčí se vytváří nejčastěji v dětství. Začíná to zdánlivě nevinnou větou rodičů: Podívej na tamtu holčičku nebo tamtoho chlapečka, jak hezky papá, zatímco Ty nejíš, jak už jezdí na kole, kdežto Ty máš jen odrážedlo, jak pěknou má známku na vysvědčení, přitom Ty špatnou.
Rodiče to nemysleli špatně. Chtěli své děti motivovat pozitivním příkladem. A většinou je také úspěšně motivovali. Jenže to je posílilo v přesvědčení, že tento vzorec je úspěšný a mají ho tehdy používat, KDYKOLI dítě neposlechne. A to bývá u dětí poměrně často.
“Oni rozhodují, zda se líbíš…”
Tudíž se děti stále více učily (viz magazín o vyrývání vzorců myšlení a chování):
Za prvé: Jestli v životě za něco stojí, o tom nerozhodují samy. O tom rozhodují jiní lidé. Zprvu rodiče, pak učitelé, pak kamarádi, zkrátka vždy někdo jiný.
Za druhé: Měřítkem, ke kterému jsou ty děti obrazně přiloženy, aby bylo někým jiným rozhodnuto, za co vlastně stojí, jsou zase jiné děti.
Sečteno, podtrženo: Jiné osoby začaly být pro nás ukazatelem naší hodnoty. Jednak ti, kteří nás soudí (jiní dospělí), a jednak ti, s nimiž se máme poměřovat.
V obojím případě se tak v nás rozvinul, jak psychologie říká, pohled zvenčí. Zkrátka, my na sebe v každém okamžiku nahlížíme hlavně z vnějšího pohledu. Snažíme se předvídat, co někdo jiný řekne na to, co děláme nebo chceme udělat. Tudíž už dopředu sami sebe cenzurujeme, dopředu na sobě hledáme možné chyby, dopředu předpokládáme, že nejsme dost dobří, dopředu víme, co by nám někdo vytkl. A nejen to, teď přijde hlavní bonbonek.
“Důležitý není ten, kdo Tě chválí, ale kdo Tě kritizuje“
Když pak jdeme s kůží na trh – třeba po dlouhých přípravách zveřejníme svou fotografii na sociální síť –, následně silně citlivě vnímáme jak ty, kteří nás chválí, tak ty, kteří nás kritizují. Ale, a to je ten bonbonek, jestliže nám například 99 osob dá lajk a jeden jediný dá dislajk, naše naučené přemýšlení, sebebičující se pocitem, že se všem nelíbíme, se bude od té chvíle trápit tím jediným člověkem, kterému jsme se nelíbili. Jemu začneme věnovat veškerou svou energii, jemu se budeme chtít zavděčit, jím se i začneme řídit – takže přestaneme být sami sebou, přemýšlet za sebe, jenom abychom se zavděčili všem.
A tohle je nejrychlejší cesta ke ztrátě sebeúcty a sebehodnoty. Z jednoho...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům